Žijeme v kultu vyděšenosti. Někde byl k vidění graf, v jakém věku se pacienti s covidem nacházejí v nemocnicích, je to ve všech věkových kategoriích, ale hlavně ve věku 65+. O smrti přemýšlím od svých asi 50 let. Je to výzva - musíš umřít, tak o tom přemýšlej, co to je, co to znamená a jak se s tím vyrovnáš. Bylo to tak vždycky. Smrt je nutná a přirozená. Západní tance kolem toho, že někdo starý a slabý umřel, jsou nonsense.

No tak to tu dnes mame. Asi je potreba jeste hodne vyhrotit,nez se neco zmeni. Asi musi byt vsem absolutne jasne. Jinak se nepohmeme. Musi se tykat vsech. Jedinci nebo mala cast lidi,byt by meli tisikrat pravdu, nikoho z poslusneho davu nezajima. Tak to vzdy bylo. Lidstvo je nepoucitelne.

Tak jsem si u vás početl a výše jsem dal plus za komentář, lidstvu bych dal mínus. Úroveň kolektivního vědomí je nízká, strach ještě stále velký, poslušnost příliš zafixovaná, lenost, tupost a chamtivost na jistých úrovních jen kvete. Ale už se to sype a systém je udržitelný snad jen diktaturou, což většině stále nedochází. Reálný covidismus dále vzkvétá a noví vládci ho určitě nezastaví, nebo že by dali odpovědi na naše proč? Proč neuznávají protilátky a léky, které se už v praxi vyzkoušely? Proč dělají ze zdravých nemocné a z očkovaných viníky?

Nova kampan: "Chcete zase normalne cestovat a nic neresit? Myjte si ruce a kdyz vam neni dobre,sedte doma a nekaslete na ostatni. Zavadi se povinnost usmevu na verejnosti a telesne aktivity alespon 1 hod denne. Rusi se denni oznamovani poctu nakazenych a mrtvych z duvodu vsech moznych chorob a urazu. Udelejme tecku za koronavirem. "

Tohle podepíšu. Napište kde Ještě bych k úsměvu přidal dechová cvičení s využitím plného dechu, tj. bez respirátoru.

V kultu smrt se žilo od pradávna. Když umře Váš soused, který Vám roky pil krev, tak si v duchu řeknete - vidíš, a já jsem tady! A toto vědomí Vás posílí.

Jestli ovšem nepřichází doba, kdy Vás to bude štvát a v duchu si budete říkat: proč já jsem ještě tady? Ale nechci se rouhat, když mám ten život rád. Jen nemiluji systém, který stále utahuje šrouby.

Smutné, ale je to tak. Utéct není kam, jen do vnitřní emigrace a v ní přečkat do konce. Svého, nebo tohoto zrůdného řádu.