Reportáž skoro o mně

Kupuji si jednou týdně noviny. MF Dnes ve čtvrtek. Jsou s Magazínem, kde jsou zajímavé rozhovory, reportáže a také televizní program s křížovkou.

Nedávno mě zaujal článek o testování sociálních sítí šedesátníkem, kterému doposud tyto sítě nechyběly. Podle článku to vyznělo tak, že se nechal vyhecovat mladšími kolegy a když už ho ty sítě nezaujaly, aspoň z toho vznikl vtipný článek. Autorem je Daniel Paczek. Článek byl sice o něm, ale já se v tom také našel.

Jsme skoro vrstevníci a máme stejný přístup k sociálním sítím. Ani jednoho z nás neuchvátily. Nijak nevzbudily ani jeho a ani můj zájem. Jde o to, že změna, kterou nám (spíš sami sobě) slibovaly o generaci mladší ročníky, se nekonala. To, co u nich způsobuje nadšení, se u nás projevilo pochybností, tohle, že mě má uchvátit a že si toho mám sednout na zadek?

Mám to i ve své rodině. Z hlediska svých dospělých dětí jsem jako otec na tom s tím Facebookem hůř než jejich babička. Navíc si dělám srandu z toho, že na Facebook mám doma „tiskovou mluvčí“. Já tam poslední roky vůbec nelezu, žena si ho jen prohlíží, a to, co ji zaujme, mi sdělí, či ukáže.

Ta sociální síť je stejně zajímavý fenomén. Jako vše má svá pozitiva a negativa. Za její největší negativum považuji, že je to žrout času, že vytváří závislost na lajcích (dopamin) a že vytváří sociální bubliny, které se vzájemně utvrzují ve svých názorech a postojích, a tak se izolují od zbytku společnosti a těžko se smiřují s tím, že existují lidé, kteří to vidí jinak.

S tím je spojený i další zajímavý fenomén, který jsem vypozoroval i tady na blogu. Zpravidla nejvíc se rozvíjejí diskuse mezi účastníky, kde diskutující mají za jménem značku „f“. Asi zvyk reagovat hned, jakmile to „pípne“. Další spíše problémovou věc vidím v tom, že Facebook je rychlý a zběsilý. Vše zastarává příliš rychle, jepičí život je proti tomu doba. Nicméně vše zaznamenané tam zůstane a dá se vytáhnout (využít, zneužít) třeba po letech. Ale o tom je celý internet a digitální svět, digitální stopa tu prostě je.

A co nějaká pozitiva? Určitě velkých dosah a rychlé rozšíření jakékoliv myšlenky. Nelze všechno a všechny uhlídat. Obrovský okruh témat, propojení, spojení.

Jenže ta digitální zahlcenost může způsobit stres, depresi, a proto je nutný alespoň občasný detox. Když na tom nejedete, ani ten detox nepotřebujete a žijete jinak.

Nedovedu si představit, že když mám volno a je venku hezky, že bych nešel ven. Že bych dřepěl doma u počítače. Nebo byl sice venku, ale tam se hrabal v mobilu, neustále do něj čučel a ten báječný svět kolem sebe ani nevnímal.

Naopak se rozhlížím kolem sebe a zaznamenávám na svých vycházkách teď v únoru nesmělý příchod jara. Sněženky a kočičky, kosové už začínají zpívat, na poli už jsem viděl hejno skřivanů. Potkat straky, sýkorky, kosy a vrabce, na vodě kachny, je celkem běžné, ale ze sojky a žluny mám radost.

Je to pro mě rozhodně větší a příjemnější zážitek než z nějakých lajků na sociálních sítích. Faktem je, že karma a palec nahoru pod mým blogem taktéž zvýší mou hladinu dopaminu, avšak, pokud si užiju sluníčka a přírody venku, získám kromě endorfinů i vitamín D, odplavení stresu a posílení imunity.

Což je mnohem lepší. Navíc je to přirozené a neškodné. Na rozdíl od toho virtuálního světa, kdy na člověka působí už ta blikající obrazovka, podprahová reklama a manipulace a celé je to takové uměle vyživované. Řekl bych, že si krmíme „bestii“: umělou inteligenci.