Snaha ovládat druhé na jejich úkor

Ve jménu dobra. Vždyť ona ta cesta do pekel je přece dlážděna dobrými úmysly. To víme, ale nedbáme. Přesto máme na nabídku dobra většinově slintací reflex jako Pavlovovi psi.

Také víme, že všechno zlé je pro něco dobré. Pro co? Pro uvědomění si, pro posílení odolnosti, posílení ducha, někdy i obrat k Bohu, k provedení změn ve svém životě, k donucení změn ve společnosti. Zlo plodí jen zlo? Převážně asi ano, ale nejen. Válka, násilí plodí nenávist (tedy zlo), ale zároveň probouzí touhu po (ztraceném) míru, touhu po lásce, touhu po životě i v prostředí zmaru a zkázy. Kdo potřebuje válku? Obyčejní lidé? Ti určitě ne. Agresoři? Ti nejspíš ano, je to příležitost vybít si svou agresi.

Nicméně války se vedou v zájmu mocných, nemocných mocných. Dalo by se říci šílenců, ne-lidí, kteří lidem válku prostě vnutí (a zpravidla ji vnutí tam, kde k tomu jsou předpoklady, kde je poměrně snadné vyvolat nenávist, najít nepřítele a viníka). Dnes se bojuje na všech frontách, vč. boje na poli informačním, dokonce i byznysovém, což byl dříve svět nedotknutelný, pragmatický.

Ve světě vzájemně bojujících protichůdných ideologií není místo pro zdravý selský rozum, pro kompromis, respekt k oponentovi, snahu vyslechnout a pochopit. Jde o vzájemné odcizení se, prohlubování příkopů, a tak se lehce využije princip „rozděl a panuj“.

Hodně to rozjel covid, vedla se doslova válka s covidem, která měla své vítěze a poražené. Vítězství farmaceutických firem, dodavatelů roušek a dalšího materiálu proběhlo na úkor živnostníků a malých firem v oblasti služeb a paradoxně i na úkor zdraví lidí, protože zdraví lidé přestali existovat, stejně tak jako přirozená imunita a odolnost (v médiích určitě). Také možnosti léčby se omezily na vakcinaci, která ale nebyla úplně spolehlivá (nechránila před nemocí tak, jak bylo propagováno) a nebyla bez vedlejších účinků (což samozřejmě není nikdy). A kdo zvítězil v nevyhlášené „soutěži v umírání“?  Neočkovaní nebo očkovaní? To ještě jasné není. To se ukáže časem, pokud tedy nedojde ke stoprocentnímu naočkování. Ty pokusy nejspíš přijdou a přijdou v době, kdy se mnoha lidem bude žít hůř.

Covid „zázračně“ ustoupil ruské agresi na Ukrajině. Tato válka se vede na úkor Ukrajinců, ale i Evropy, zejména bývalých postkomunistických států ve Střední a Východní Evropě. Vede se samozřejmě i na úkor obyčejných Rusů. Proč někomu vyhovuje ji nadále protahovat a zvyšovat počty obětí? Proč není snaha ji nějak ukončit? Protože je tu touha zvítězit, protivníka vyčerpat a dosáhnout výhodného postavení pro jednání o příměří a míru. Tzn. diktovat si podmínky pro následné mírové uspořádání.  

Starý svět se nám hroutí a vytváří se nové uspořádání světa. Ve jménu dobra, které plodí zlo, které nerespektuje druhého a nehledá cesty, jak s ním vyjít, ale chce ho porazit a vládnout nad ním. Manipulovat, kontrolovat, silou a strachem lidi ovládat. Ovšem ta síla a moc je založena jen na našem strachu. A v tom je naše naděje, stačí překonat strach. Pak je jistá naděje i v tom, že nelze porušovat přírodní zákony a že si život zkrátka nějak poradí a prosadí se (třeba i bez lidí).

Co tedy naopak plodí dobro? Co dláždí cestu do nebe? Dobro plodí láska, bezpodmínečná láska, laskavé srdce. To si musíme dovolit a pracovat na tom. Ono se zdá, že láska je slabá a prohrává. Protože lidé jsou zaujatí bojem, teď bojujeme, na lásku není čas. Až zvítězíme (nad virem, nad Putinem, nad přírodou, nad Bohem, …) pak se vrátíme k lásce, bude na ni čas. Takhle jsme ale jen doslova v zajetí svých představ, obav a pohlceni bojem.

Přestaňme s tím a udělejme si čas na lásku, přestaňme věnovat svoji pozornost a energii boji, politikům, staňme se „bojovníky“ nebo spíš „strážci“ lásky a snažme se žít své životy v lásce, ne strachu. Hned teď! Příroda funguje, život se neustále obnovuje a vytváří miliony (spíš miliardy) různých realit. Jinou realitu má strom, želva, jepice, náš pes, ale i náš soused, manželka, každé z našich dětí. Jen se ty naše reality setkávají, vzájemně prolínají a ovlivňují. Jinou realitu jsme měli včera, jinou budeme mít zítra, tu nejreálnější máme v okamžiku přítomnosti: tady a teď.

Cestu do nebe dláždí i moudrost, moudrost Člověka, ale i moudrost Matky Země, moudrost Přírody, moudrost předků, moudrost malých dětí, které se ptají, hrají si, poznávají svět, neskrývají emoce a vyžadují (potřebují) hlavně lásku svých rodičů, protože k nim mají silné pouto od narození. Buďme moudří a laskaví, spravíme svět. Ale musí to chtít (a hlavně se tak chovat) opravdu hodně lidí. Přej a bude Ti přáno.

Už E.M. Remarque napsal: „Ti, kteří slibují ráj na zemi, většinou vytvářejí peklo“. Takže o tom to přátelé bylo. A nějak se to zajímavě propojuje s následujícím článkem Michala Klímy: KOLOSÁLNÍ CHYBA COVIDISMU: dobro přešlo ve zlo - Echo24.cz

V létě se tady trochu odmlčím, pokud něco napíšu, bude to spíše takové odlehčené a bude to více o letních zážitcích, přírodě a tak. Dusivá a výbušná společenská témata nechám přes léto (paradoxně) „u ledu“.