Zemřela nám maminka. Přesto, že jsme s tím počítali, zaskočilo nás to. Zajímavé byly dny předtím, jak se to celé semlelo. Máma byla dlouhodobě chronicky nemocná a jakýkoliv bacil, či vir, který „šel okolo“ se u ní zastavil a obvykle ji několik týdnů potrápil. Vlastní imunita téměř žádná, léků až nepřiměřeně, počítáno až v desítkách kusů denně.
Na podzim 2016 si ji vzal bratr k sobě domů s výhledem získání místa v domově pro seniory. Po necelých třech měsících dojíždění do „školky“ (denní stacionář) se naskytla příležitost pobytu v domově, s nímž jsme souhlasili. Máma nám to měla zprvu za zlé a zpočátku si těžce zvykala, ale postupem času se jí v domově zalíbilo. Bylo nás tu sedm rodinných příslušníků, a tak jsme ji často navštěvovali, pokud to šlo, jezdili s ní na výlety, za kulturou a brali ji na procházky.
Pak přišel Covid, který až do její smrti neodešel. Diagnózami typicky covidem ohrožený pacient. Přesto první vlny přečkala v pohodě i bez očkování, k němuž se nakonec nechala přemluvit s výhledem, že vše brzy skončí a navrátí se do normálních kolejí. To se nikdy nestalo, přestože proočkovanost v domově jak u klientů, tak u personálu byla téměř 100 %.
Návštěvy byly zakázány, pak po registraci a s testem, na omezenou dobu v respirátoru a maximálně ve dvou. Naděje na změnu návštěvního režimu po očkování padly, trochu rozvolnění vždy přišlo v létě a díky počasí jsme často mohli pobývat s maminkou venku, stačilo si to dopředu dohodnout (i o víkendu) a nemuset řešit složitou logistiku registrace návštěvy a testu.
Teď se konečně dostávám k těm posledním dním. Brácha odjížděl na dovolenou na dva týdny na Madeiru, ten den mámu vezli na pravidelnou kontrolu na plicní oddělení do nemocnice a nechali si ji tam. To mi volali z „domečku“ a já jsem pak do nemocnice vezl oblečení. V nemocnici jsme ji neviděli, protože byly zakázané návštěvy, tak jen telefonicky. Nic moc, fungovali jsme jen jako dovozci potřebného a žádaného a předavači ve dveřích oddělení. Bratr na telefonu.
Pak se ozval brácha z Madeiry, že po něm chtěli souhlas na přeložení na oddělení následné péče. Radili jsme se a postupně si vyjednali návrat do domečku. V nemocnici nám řekli, že maminka je v podstatě „ležák“, navíc dost zmatená, tak jsme počítali s tím, že se vrátí zemřít.
Jakmile to šlo, vyjednal jsem si návštěvu, resp. dvě za sebou (úterý, středa). Přišel jsem na první a byl jsem překvapen: máma seděla u stolu, měla dobrou náladu a jasnou mysl. Návštěva uběhla velmi rychle a těšili jsme se na druhý den. Ten den se brácha vrátil z dovolené, máma chytla horečku a mně zrušili návštěvu.
Už jsme se neviděli, jen jsme si ve čtvrtek ještě zavolali, v pátek mi volali, že ji doktorka poslala do nemocnice. S nemocnicí jsem si dohodl, že počkáme do pondělí a uvidíme. V sobotu volali bráchovi, že maminka zemřela. Nakonec to stihla ještě v pátek, s největší pravděpodobností ve spánku a na selhání srdce. Ne na Covid, protože do domečku přišla automatická SMS z testování a negativní, jak nám sdělili.
Tak jsme měli smutný víkend a hned po něm řešili všechny náležitosti s pohřební službou. O svátku jsme jeli za příbuznými do Kolína předat parte a při této příležitosti jsme se sešli s částí rodiny, s nimiž jsme se již dlouho neviděli, a tak si i vesele zavzpomínali.
Ještě si toho smutku z odchodu a radosti ze setkání užijeme. Maminka zemřela nejspíš pro ni v pravý čas, pomalu se stávala jen ležící lidskou bytostí s bolestným a neradostným životem. Nevím, možná právě to je nejvyšší čas z takového života odejít.
Nemohli jsme jako nejbližší být při tom. Paní doktorce to nevyčítáme, dotlačil ji k tomu systém, který velí zachraňovat za každou cenu, byť jsme si to přáli jinak. Snad nejen my, ale i naše máma. Věřím, že umírala s pocitem, že tu zanechala potomky, kteří se dokáží o sebe postarat a vypořádat se se všemi úskalími života se ctí a že na nás bude z druhého břehu dohlížet a pomáhat nám.
Děkujeme mami, za lásku, za život, jaký byl.