Světlo na konci tunelu

Kde hledat světlo na konci tunelu? Určitě v tunelu, ale pozor, železničními tunely jezdí vlaky, někde občas, někde často a někde vůbec, pokud je trať zrušená, nebo je daný úsek v rekonstrukci a panuje zde výluka.

Pak jsou ještě tunely pro auta. A také tunely specifických novodobých tunelářů (podvodníků), kdy se tím světlem na konci míní nějaké spravedlivé zadostiučinění, tedy potrestání viníků.

Horší je to se světlem na konci tunelu při nějaké vleklé dlouhodobé krizi, stresové zátěži. To obvykle dlouho není vidět. Neví se, jak dlouho potrvá, než se světlo objeví, a zda jsme se při své pouti za světlem vydali správným směrem.

Asi je nejlepší být trpělivý, věřit, že dříve či později (i přes dlouhá bloudění ve tmě) se to světlo objeví. Světlo je tu neustále přítomné, jen jsme natolik zaslepeni tmou, že ho nevidíme. Proto se mluví o prozření.

To je ten „aha efekt“, kdy člověku dojde, že tím světlem, kterým si svítí na cestu je on sám, jeho život, jeho „božská jiskra“. Protože jak si uspořádám život je moje volba, moje rozhodnutí. Svobodně se rozhoduji a přijímám za to rozhodnutí odpovědnost.

Už to je odvaha, zvláště pokud jdete proti proudu, pokud přestanete poslouchat autority, pokud se vymaníte z role oběti, která neustále hledá (a nachází) viníka, neustále si stěžuje, bojí se cokoliv opustit a odpustit, příp. se sebe razantně zastat. Můžete opustit i skupinu (bublinu), která vám již přestala vyhovovat, taktéž práci, vztahy, které vás už jen vyčerpávají.

Když jsem toto udělal i já (už je to několik let), můj život se zlepšil, jaksi se rozsvítil, opustil mně strach z mínění okolí (co si o mně kdo myslí), přestal jsem to naprosto řešit. Neřeším ani žádné pomluvy, nemusím na všechno odpovídat, někoho přesvědčovat o svém úhlu pohledu, netlačím na pilu a nemám vše pod kontrolou. Žiju více přítomným okamžikem, minulost nepitvám a do budoucna se dívám s nadějí a láskou.

Vím, že si do hrobu nic nevezmu, že jedinou jistotou (v tomto světě) je smrt, vše ostatní je nejisté a mění se. Nebojím se změny a udělal jsem i zdánlivě nelogická a nerozumná rozhodnutí. Přišel jsem možná o ty jistoty, lepší plat, ale získal jsem více svobody a nezávislosti, možnost být upřímný a dělat hlavně to, co mne baví a dává mi smysl.

Nežiju život někoho jiného, nejsem tu, abych někoho poučoval, povyšoval se nad něj, či někomu podlézal a sloužil mu. Mým úkolem je především žít a příp. inspirovat druhé, mohu tvořit to, co je mi blízké, mohu pomáhat, tak jak to já cítím a tím, co je mi blízké.

Mohu se zastat (nejen) sebe a chránit své nejbližší. Mohu cokoli, čemu věnuji pozornost, energii a úsilí. Čím více se osvobodím od strachu, tím více jsem svědkem zázraků. Věci se dějí podle mých představ, nebo je dokonce překonávají, a to na ně nevykládám téměř žádné (nebo jen minimální) úsilí.

Když se ohlédnu tak na začátku bylo mnoho překážek, které jsem musel překonat, projít si temnou uličkou, razit si cestu tím tunelem.

Fajn, v něčem se daří už bez zvláštního úsilí, ale jsou další neprobádané cesty tunelem, kde dojít ke kýženému světlu na konci tunelu dá hodně práce, je tam i bloudění tmou, zakopávání, padání a opětovné vstávání.

Ale už vím, že tu lucerničku nosím v srdci a že mi na tu cestu posvítí. A co ten obávaný covid a s ním související opatření? V mé osobní realitě a blízkosti přítomen moc není, ale vím o něm. Znám lidi, kteří ho prodělali. Snažím se posilovat imunitu, držet se ve fyzické kondici, posiluji svoji psychickou odolnost. Nejlépe tím, že moc nevěnuji pozornost „děsuplným“ médiím.

Opatření dodržuji, byť mi některá nepřipadají logická a byť mi třeba nošení roušky vadí, tak tam, kde ji mít striktně musím, si ji nasadím. Kde jsem ale sám, v rodině, venku, kde se dokážu na dva metry v pohodě vyhnout, ji nenosím.