Strašení druhou vlnou

Ještě jsme se nevzpamatovali z první vlny koronaviru a už jsme připravováni na druhou vlnu. Je to v plánu? Je to nějaký „temný“ záměr?

Dá se na to pohlížet i takto: vystrašit, odvést pozornost od jiných záležitostí (sítě 5G?) a plošně čipovat, pardon, očkovat. Někteří vlivní jsou již samozřejmě naočkováni (penězi, podílem na moci).

A co pak? Vyvolá se větší chaos, bída a utrpení, a pak přijde ten, kdo udělá pořádek? Nový světový řád? Depopulace a absolutní závislost? Kdykoliv kdokoliv očipovaný může být „vypnut“ ze života? Nebo přijde očekávaný zlatý věk lidstva?

Přeji si ten „zlatý věk“, jiný lepší svět a vnímám takový záludný háček. Dá se na něj dívat pozitivně i negativně. Jsou lidé, kteří do různých záměrů a plánů hází vidle. Už nechtějí hrát různé hry, změnili se. Kdo by nechtěl změnu? Všichni chceme změnu k lepšímu, ale nějak jsme se naučili, že to za nás někdo zařídí. Lépe víme, co nechceme a méně to, co chceme.

Chceme být zdraví, fyzicky zdatní, psychicky odolní a šťastní. Ale očekáváme, že to za nás zařídí někdo jiný. Zdraví, že nám zajistí lékař a braní prášků, štěstí třeba nová televize, auto, dům, milenka, ... nebo alkohol, drogy?

Ano, chceme změnu, ale kdo se chce sám změnit? Jestliže změníme sami sebe, svůj pohled, zaměření energie a pozornosti k pozitivním myšlenkám, smíchu, radosti, harmonii, začne se proměňovat i naše okolí. Do života vchází noví lidé, někteří, kteří nechápou vaši proměnu, naopak odejdou.

Dá se žít pod vlivem strachu, nebo lásky. Bezpodmínečná láska znamená, např. v partnerském vztahu to, že Tě miluji takového, jaký jsi, právě teď a tady.

Nehodnotím, nesoudím, nepotřebuji, abys vyhovoval mé představě o Tobě. Nepotřebuji roli oběti, nepotřebuji strach, pocit křivdy, viny. Odpustil jsem sám sobě a tím jsem dokázal odpustit i druhým.

Obecně mám lidi rád, ale jsou tací, které nemusím. Nemusím se s nimi vídat, ale někdy není zbytí. Musím se naučit s nimi komunikovat, pokud možno laskavě a vtipně. Ale nepodlézat jim, neříkat jim to, co by chtěli slyšet. Nebrat si jejich příp. „slovní jedy“ osobně, nechat je jít si jejich vlastní cestou a nenechat se jimi vysávat. Nemá smysl přesvědčovat přesvědčené. Dříve jsem se mohl z těch lidí, co mi něco vnucují, vzteknout, nyní je mi jich spíš líto. V tom smyslu, že nenašli odvahu se změnit a vše stále svádějí na okolí. Našli viníka svých potíží, a nemíní pochopit, že tím „viníkem“ jsou oni sami, jejich soustředění se na strach.

Má smysl radostně prožívat svůj život a jím inspirovat druhé. Ale člověk ví, že může inspirovat jen někoho, kdo to (tak nějak) cítí podobně.

Když jsem byl malý, měli jsme doma takovou cedulku, na které bylo napsáno toto moudro: „neustále se rozšiřuje okruh těch, kteří mi mohou kdykoliv políbit prdel“.

Dnes to aplikuji tak, že těm, co mě (nás) straší, nevěnuji pozornost a těch ustrašených je mi líto. Třeba místo druhé „plánované“ vlny koronaviru přijde neplánovaně něco úplně jiného, neočekávaného.

Něco, co nám ukáže nové paradigma, nebo něco, co námi zatřese tak, že se změní téměř všichni. Nebo se nic nestane. Kdo ví? Jisté je, že takhle to dál nejde, zaneřádili jsme planetu odpadky, znečistili ovzduší, vodu, zničili prostor k žití nesmyslnými válkami, zadlužili ve jménu konzumu potomky na generace a v tom chceme pokračovat?

Nemohu si pomoct, ale nějak cítím, že tato doba je turbulentní a těhotná proměnou, rodí se něco jiného, neznámého. Zkusme se na to těšit jako na porod miminka, vždyť to je nevinné božství, do té doby, než ho „naočkujeme“ našimi programy: tohle nesmíš, tohle musíš, tyhle musíš poslouchat a tohle dělat... než v něm (jako v nás) zadusíme život, protože se bojíme a je to zkrátka normální.