Kdysi se snažil to nějak vyřešit, obhlížel dům, který by koupil a kam by si ji vzal. Dostal i souhlas od manželky. Musel by se zadlužit, a ještě to předpokládalo prodej matčina malého bytu v jiném městě. S tím ovšem matka nesouhlasila.
Doma, ve druhém patře paneláku bez výtahu ji mít nemůže. Je to už pěkná řádka let, co ji tam dostal s pomocí židle, na níž v mezipatře odpočívala. To jí ještě stačila berle.
Nakonec se dostala do domova s profesionální péčí. Její syn žije ve stejném městě. Vzal si ji tak k sobě, ne sice domů, ale rozhodně blíž. Už je to dost špatné, najmě po té fyzické stránce. Nohy už ji neunesou, bez „vozíku“ si nedojde ani na záchod. Syn čeká, že přijde den, kdy nevstane z postele. A co potom?
„Ahoj mami, vstávej, přišla návštěva“, zahlaholí vesele synáček. Pomyslí si, že poslední dobou vždy, když přišel, ji viděl ležet na posteli. Možná chodí ve špatnou dobu.
„Cos mi přines?“ ptá se matka a těžce se zvedá do sedu. Syn ji políbí na tvář a řekne, že minerálky a pár rajčat ze zahrádky. V její tváři vidí výčitku, že to není kus salámu a něco dobrého, protože ty blafy se tady nedají jíst. Někdy odmítá jíst, co ji přinesou, jindy jídlo vyzvrací, někdy to v pohodě sní. Syn si přečte jídelníček na týden a říká si, že jemu by vše z nabídky nejspíš chutnalo.
Dokáže zavolat, že umírá hlady a nadiktuje si, co jí má synáček přinést. Je to matka, je nemocná a proč ji neudělat radost, řekne si syn, nakoupí a přiveze. Jenže se to nelíbí personálu, který se o ni stará.
Syn má dilema. Vyhovět matce, nebo sestřičkám? K čemu je takový život? A proč matka s tím nechce nic dělat, proč nechodí, vždy se na něco vymluví (teplo, zima, bolest) a syn nemá sílu ji přemlouvat. Má být za zlého? A má to vůbec cenu?
Sama si to rozhodla. Třeba na oblíbené koncerty vážné hudby už nemůže, překonat o berlích asi tři schody a jít s berlemi asi deset metrů dlouhou chodbou už nedá. Ale mohla trénovat, chodit s dobrovolníky, personálem, synem, snachou či vnoučaty. Zlenivěla. Chybí motivace a vůle. Dost přibrala, žádná svalová hmota, zkrátka asi jediný pohyb, který absolvuje, je ten z postele na záchod a zpět.
„Máš narozeniny, co si přeješ?“, vytrhne ho z myšlenek matka. „Nic, ... vlastně, chci abys začala chodit a dala se trochu do pořádku“. „Mně už nic nepomůže, mysli na sebe, sáhni si do peněženky a vem si peníze k narozeninám a něco si kup“. „Tak jo, díky, koupím si nějaké víno“, nemá smysl odmítat, pomyslí si syn a vezme si peníze.
Ještě ze sebe vypraví: „mami, s tím tvým přístupem jednou z tý postele nevstaneš. Tak s tím něco dělej“. „To nechci, to byste mě museli něco dát“.
A je tu zase téma „umírám“. Kolik let už umíráš? Pět, nebo víc? Pět let určitě. „Pojďme se bavit o něčem jiném“. A tak asi dvě hodiny klábosí syn s matkou o práci, dětech, chatě, o městečku, společnosti atd. To je jediné, čím ji může potěšit. Pak se s ní rozloučí a popřeje ji, ať se jí v rámci daných možností daří a že příští týden zase někdy přijde na „pokec“.
Cestou domů se mu v hlavě zkombinují myšlenky, kterých se lekne. Cože si to vlastně přeje? Aby matka, dříve, než se stane ležákem (ke kterému bohužel směřuje) zemřela. Uleví se tím nejen jí.
Pak tu nehoráznou myšlenku zaplaší. Jednoho dne matka jistě zemře, ale ten čas a způsob odchodu musí nechat na ní a přijmout to tak, jak to je a bude.
Na druhou stranu je rád, že ty hry matčiny „sebelítosti“, které mu odčerpávaly energii, dávno přestal hrát a dokázal matce i sobě odpustit (nebo je o tom jen přesvědčen?). Není třeba hrát pořád roli oběti, hledat viníky a cítit se provinile.
Za svůj život neseme odpovědnost každý za sebe. Jak matka, tak její syn.
PS: příběh vychází z reality a jeho popudem je, že když tě něco štve, tak se z toho vypiš a svěř se, uleví se ti.