Praha někde v dáli svítí…

…a mě její světla už nelákají. Projdu kolem stanoviště autobusů a do „pražského autobusu“ nenastoupím.  Popojdu jen kousek dál a jsem v práci. Už žádná hodina tam a hodina zpět.

Užívám si výhodu nedojíždějícího a snažím se být hlavně dobrým sousedem ve své nové funkci bytového šéfa a jsem za to dokonce placen. Docela slušně. Sice méně než v Praze, ale nějaké peníze ušetřím za dojíždění a hlavně ušetřím čas.

Praze jsem se několikrát věnoval i na svém blogu. Pravda, nevyšla mi z toho nejlépe, ale je to můj úhel pohledu. A když si to někteří Pražané vzali osobně, s tím nic nenadělám. Pravdou je, že Praha se pro mě změnila, resp. se změnil můj vztah k ní. Možná jsem byl tou naší metropolí už přesycen.

Rozumem to vysvětlit neumím, ale nedávno jsem narazil na text, který asi uhodil „hřebík na hlavičku“. Cítím to podobně, jak popisuje sociolog Petr Hampl ve své (nekorektní) glose a dovolím si citovat z jeho textu o Praze pár postřehů:

Vyrůstal jsem v Praze, hrál jsem si na dnešním Vítězném náměstí a v okolí, v dospívání jsem se posmíval vesničanům (přiznávám, nebylo to pěkné), ale své město jsem vnímal jako prostředí příjemné právě svou otevřeností a tím, že se v něm potkávají a promíchávají různí lidé. Dnes v Praze vnímám spíš nádech elitářství, snobství a rostoucí omezenost a agresivitu. 

To všechno je součástí trendu, v jehož rámci z Prahy odcházejí normální pracující lidé a do Prahy se naopak stěhují z celé republiky ti, kdo chtějí své spoluobčany regulovat, převychovávat, rozkazovat jim a hlavně žít z jejich peněženek. Pěstování kolektivního mýtu, podle nějž Praha údajně dotuje zbytek republiky, na tom nemůže nic změnit. Zkuste oplotit Prahu, a schválně jak dlouho přežije z toho, co si její obyvatelé vypěstují a vyrobí.

To celé směruje k formování světa, jehož obyvatelé mají pocit, že tvoří jednotný celek s obyvateli Berlína a Amsterdamu, ale nemají nic společného s lidmi ze Žďáru nad Sázavou.

Cítil jsem se v Praze nesvůj, a to jsem tam jen dojížděl za prací. Ikdyž makám víc, mám daleko větší odpovědnost a ještě za to beru míň peněz, cítím se šťastnější.

Potřeboval jsem změnu a potřeboval jsem z Prahy, abych získal chuť se tam občas podívat. Třeba za kamarády nebo za kulturními zážitky. Ty si ovšem mohu užít i doma. I k nám jezdí umělci z Prahy a jsou v tom svém hereckém či muzikantském umění vážně dobří.

K nám maloměstským buranům přivezou obvykle lechtivou komedii nebo známou hudbu starých mistrů. Zkrátka to vyzkoušené, co místní chtějí a na co určitě půjdou. Žádná moderna, avantgarda, či absurdita.

„Burani“ nechtějí přemýšlet a domýšlet si, co tím chtěl autor říci, ale chtějí si po práci odpočinout, zasmát se, nebo se potěšit známou hudbou, co se jim líbí. Chtějí si to zkrátka užít. A o tom by ten život měl být, nebo na maloměstě (naštěstí pro mě) ještě je.

V Praze je prý blaze a na Václavským Václaváku je moc člověků. Ale jo, takových lidí, kterým se v Praze líbí a nemohli by bez ní žít, je určitě mnoho. A dost z nich jsou nejen slušní, ale i „boží“ lidé.

Jenže mně je líp ve venkovském maloměstě. I s těmi zdejšími lidičkami, co si vidí do talíře, někdy se poštěkají, i spolu třeba dlouho nemluví, občas se i pomluví, ale přesto si dokážou vzájemně pomoct, když je potřeba. Tady jsem spokojen a vím to.  

To rozdělování lidí je umělé (rozděl a panuj) a propagují ho ti, co to rozdělení potřebují k upevnění své moci či prosazení svých cílů. Nicméně reálné jsou jiné podmínky a životní styly ve velkých městech a na venkově. A tady platí to známé a okřídlené „svůj k svému“.