Jak se nevolič ocitl ve volební místnosti

Rozhodl jsem se na můj vkus vyhrocené volby prezidenta nezúčastnit. V zásadě jsem nenašel pozitivní motivaci a ani ta negativní nebyla tak silná, aby mě donutila jít volit.

V roli nezúčastněného pozorovatele se totiž cítím nejlíp. Na obou kandidátech najdu pozitiva i negativa, žádný mne tak neoslnil a zároveň mi nikdo z nich nevadí, ikdyž vím, že styl každého je jiný.

Kdyby bylo možné využít Drahošovy důstojnosti, reprezentativnosti, slušnosti, vzdělanosti a především zdravotní kondice spolu se Zemanovou politickou zkušeností, smyslem pro humor, ironii i provokaci, rétorickou schopností a nekorektní svérázností dohromady, volil bych oba dva.

Nejsem fanoušek a vím, že prezident můj život až tak neovlivní. Předem jsem se rozhodl nevolit a to znamená, že budu jako svého prezidenta respektovat vítěze. Vítěze už známe. Jsem rád, že volby skončily a velmi mě potěšily některé reakce politiků, soupeřů i umělců. Především oceňuji reakci Dany Morávkové, jejíž srdce patřilo ve volbě panu profesorovi, přesto velmi mile a příjemně pogratulovala vítězi.  

Za všechny chci vyzdvihnout reakci „mého kandidáta“ Michala Horáčka, který nejen poblahopřál vítězi, ikdyž dělal vše proto, aby uspěl jeho protikandidát. Za vítěze označil demokracii, ocenil vysokou účast, respektuje výsledek a řekl něco v tomto smyslu: „zvolený prezident je i mým prezidentem“.

Tím to u mne Michal Horáček vyhrál a objeví-li se nejpozději za pět let jako kandidát na prezidenta, nejspíš má opět můj hlas. Jisté je, že Miloš Zeman už pokračovat ve třetím mandátu nemůže. Tak snad se situace začne uklidňovat, ta velmi slušná (dá se říct i hřejivá) slova dávají naději.

Naději, že ta pozitivní energie podpory Jiřího Drahoše se neztratí a neutopí v nesmyslné nenávisti a povýšenosti, ale přetaví se v politický směr s novou vizí, která v budoucnu uspěje. Jen musí být zaměřená pro něco dobrého a ne proti něčemu (podle něčí představy) zlému. „Antibabiš“ a „Antizeman“ tu nefungují, resp. akorát přinesou odpor a obrannou reakci.

A jak jsem se ocitl ve volební místnosti? Potřeboval jsem tam něco donést kamarádce, volební komisařce. Měli jsme krátký čas na vyřízení ověření podpisů na listině a ona už spěchala, tak jsem to dovyřídil sám a slíbil, že ji to přinesu. Mohl jsem to poslat po manželce, ale jel jsem rovnou navštívit matku do domova, který je poblíž. A tak, když už jsem tam byl…

Docela jsem se pobavil, když jsem jen předal papíry a popřál dobrou službu a rozloučil se. „Ty nejdeš volit?“, zeptala se kamarádka.  „Nejdu, nenašel jsem pozitivní motivaci, nechci nikomu ublížit a losovat už vůbec ne“. No, nikdo to asi moc nechápal, ale co, jsem prostě takovej „divnej svéráz“.

Těmito slovy se rozloučil asi jediný nevolič v Česku, který navštívil (dokonce svoji) volební místnost v čase volby. To jsou paradoxy, inu jako život sám.