O tom, že asi budu psát míň (nejen o buranovi a kavárně)

Tedy budu psát méně často. Mám totiž dost práce. Ale žiju, co jsem chtěl, nebo lépe, už nežiju, co jsem nechtěl. Učím se novým věcem, dělám různorodou práci, řeším operativu… 

Hlavně nemám čas, nenudím se a práce mi utíká a dává mi smysl. Nečučím tolik do počítače, a když chci něco napsat (či přepsat), musím si zapnout počítač doma.

Zdá se, že začátek roku v mém novém oboru, je takový hektický, ale prý to v jiném období není jiné. Ani nevím, jak často se budu věnovat blogům svým a co se týká blogů kolegů, které si tak rád čtu, tak tam už si svou aktivitu netroufnu ani odhadnout.

A to nyní máme ještě dlouhé zimní večery, takže je víc času, než se začne makat na zahrádce a lákat mne to více ven.

Ještě k tomu mému psaní. Témata, která mne baví míň (tj. především politika), k nimž se stavím provokativně, a jsou takovým citovým výlevem, kdy vypustím nějaký emoční ventil, protože mne něco k tomu vyprovokovalo či naštvalo. Obvykle jde o nějakou z mého pohledu přehnaně pitomou reakci na nějakou prkotinu. Nevím, čím to je, ale přeborníci, kteří mne v této oblasti nejvíc inspirují, jsou převážně příslušníci tzv. „pražské kavárny“.

Tyto články jsou kupodivu nejvíc čtené, mají největší karmu, a možná odrazují milé čtenáře, kteří pak přestávají číst ty mé jinak tematicky zaměřené články, které mně osobně připadají mnohem více povedené. Takové články většinou mají čtenost maximálně do 200 (ikdyž poslední dobou spíše lížou maximálně stovku) a karmu hluboce pod desítkou.

A takových si nejvíc vážím, ale upřímně, to že mají tak malou čtenost a karmu mě někdy štve. Tak si holt budu i nadále pomáhat „pražskou kavárnou“. To je totiž sázka na jistotu, ledaže by mne „kavárníci“ překvapili či dokonce šokovali. Sice bych si to přál, ale nejspíš se to nestane.

Jak by mne dokázali šokovat? Celkem chápu, že si každý žije v té své „bublině“, ale co už chápu mnohem méně, je, že pociťuji (jako sice intelektuál, ale spíše buran a plebejec) povýšenou aroganci intelektu, plynoucí z tohoto: nesouhlasíš-li s mým (naším) názorem, jsi opovrženíhodný a zlý. A snad nejsi ani člověk, spíš podčlověk. Tak není divu, že „podlidé“, na něž se „nadlidé“ dívají spatra, se bouří. Bezesporu vzdělaný intelektuál, léta žijící v Londýně, pan Alexandr Tomský v jednom svém textu vyjádřil, že Brexit byl vzpourou ponižovaných.

Až si „kavárníci“ uvědomí, že povyšovat se nad ty méně inteligentní, nebo přímo hloupé, je nehodné nejen jejich inteligence a (elitního) postavení, ale i lásky, jež propagují, pak bude líp. Chce to více respektu, odpouštění a inspirace od těch nahoře.

Na aktivity prezidenta Zemana se lze podívat ze dvou úhlů pohledu: 1. využívá „hloupých venkovských“ lidí a tak si buduje popularitu a připravuje si cestu ke znovuzvolení. 2. Ti „malí hloupí“ lidé vidí, že se jich někdo nahoře zastává, a proto mu dají hlas, protože těm druhým moc nevěří. Bojí se, že jimi budou opět pohrdat. Příčinu úspěchu Zemana vidím v tom druhém pohledu a taky v tom, že těch lidí je početně v republice víc a když se zvednou a přijdou volit, tak jejich hlasy rozhodnou. A to osobně respektuji.

Pokud se bude „kavárna“ chovat stále stejně, pak mne to sice bude inspirovat ke psaní a pošimrá to mé ego, neboť to taky potřebuje zažívat radost, ale bude mne to mrzet. Protože ten příkop a rozdělení bude pokračovat. Inu každý sklidí, co zaseje a komu není rady, tomu není pomoci. 

PS: Méně někdy znamená více. Mohu tak potěšit i ty, co mne nevyhledávají, neboť nebudu překážet. Pro ty co mne čtou rádi, třeba začne platit nepřímá úměra: méně kvantity, více kvality.