Navštívil jsem německé „ghetto“

Služba státu mě zavála do Berlína, do části, která by se dala nazvat „městem ve městě“. Takže takové, dalo by se říci, ghetto, kde platí zvláštní pravidla a možná se tam mluví víc jiným jazykem než německy.

Tím většinovým jazykem je angličtina, jedná se o poměrně novou čtvrť, moderní budovy se zelení, obchody, hotely, ale hlavně tam jsou zastoupeny vědecké ústavy, univerzita, německé a evropské instituce, pobočky velkých nadnárodních korporací.

Dá se chodit pěšky po upravených chodnících, ale také tam jezdí tramvaje a městské autobusy. Budova ústavu (vědeckého), kde jsem strávil tři dny, byla dokončena před dvěma lety. Setkal jsem se se svými dobrými známými z celého světa. Bylo to po čase a na krátký čas příjemné.

Místo bylo velmi dobře dostupné od stanice S-bahnu „Adlershof“, odkud se přímo dalo cca za půl hodiny dojet do stanice „Südkreuz“, kde staví vlaky jedoucí z/do Prahy.

Žít v takovém „vzdělanostně elitním ghettu“ bych ale nechtěl. Ono je vůbec otázkou, zda a kde tam lidé žijí. Ale nejspíš tam nějaká obytná část bude, přinejmenším studentské koleje. Také bych nechtěl být „létajícím profesorem“, co svůj život tráví v letadlech a hotelech, neboť je účastníkem většiny konferencí ve svém oboru, co jsou na světě pořádány. Mně úplně stačí jen tahle jedna grupa a vycestovat s touto zvláštní „cestovní kanceláří“ jednou za rok do světa. A tak si něco zažít a prožít.

Mám neodbytný pocit, že se takto lidé od sebe oddělují a vytváří se tak světy „úspěšných a bohatých“ a těch „neúspěšných, chudých a frustrovaných“.

Pak jsou místa „promíchaná“, místa pro všechny, kde se setkává veřejnost všeho druhu a přepravní „kanály“, z nichž některé jsou společné (ale hlavně pro „socky“) a jiné ryze individuální, kde přílišné množství individualit vytváří permanentní dopravní zácpy.

Navštívil jsem místo příkladné klidné globální „multikultury“ a cestoval S-bahnem, kde prostě člověk potkává lidi různé podobně jako v pražském metru. No a na těch místech, kde se setkávají různé společenské skupiny, to občas „bouchne“ a pak nám to servírují ve zprávách.

Neplatí si média nějaké provokatéry? To určitě (?) ne. Jejich úlohou je informovat, ale často to přehání, až si myslím, že jejich hlavním úkolem je lidi zejména děsit a některé jedince nechtěně (?) inspirovat k činům proti lidskosti. Nedá se nic dělat, lidé různě frustrovaní, hloupější, závistiví mezi námi žijí. Občas se spojí do různých sociálních či ideologických (fanatických) skupin, které jsou vůči ostatním bezohledné a nenávistné. A otázkou je, zda se jim dá nějak pomoci a jak se před nimi (resp. jejich fanatismem) chránit.

A na to není jednoduchá odpověď. Přinejmenším se zdá, že ani ghetta a ani integrace nefungují. Chtělo by to asi víc respektu (k nim), ale zároveň se nebát vynutit si respekt k sobě, pokud ho „jiní“ nebudou chtít akceptovat. Což znamená jen dodržování jakýchsi „nepsaných pravidel“ naší kultury. Jednoduše řečeno: přestat už konečně „cizí kultuře“ lézt do zadku. A pak ta multikultura nemusí být pěstována jen ve „vědeckém ghettu“. Ostatně ona v běžném životě funguje celkem v pohodě, jen s některými fanatiky to prostě nejde.

Ovšem šířit multikulturu ideologicky zaslepeně jako vědecký experiment, jehož výsledek je nejistý, tomu bych se vyhnul. Někdy se vynakládají peníze na to, aby se zjistilo to, co by před sto lety věděl každý sedlák. Jenže, kde dnes sedláky hledat, že. V západoevropském „vědeckém ghettu“ určitě ne.

PS: inspirativní termín „vědecké ghetto“ vznikl při mém telefonickém hovoru s bratrem, který se ptal: jak jsem se měl v Německu a jak to tam teď vypadá.