Neveselo, truchlivo, ale proč?

Jistě, není nutno, aby bylo přímo veselo, jak se zpívá ve známé písničce. Není vždy důvod k veselí, jsou v životě situace smutné, neveselé, ba i truchlivé.

Čekají nás svátky. Velikonoce, svátky jara, obyčejné dny mají své názvy: škaredá středa, zelený čtvrtek, Velký pátek, bílá sobota.

Jsou to křesťanské svátky, ale zároveň lidová veselice. Na Moravě to umí lidé spojit: uctít v kostele Ježíše Krista a pak se veselit. Netruchlí se dlouho. Ona ta stará „justiční vražda“ je spíš k vzteku, než k žalu, ale za pár dní přijde na řadu „zmrtvýchvstání“ (mně by se líbilo spíš „znovuzrození“) a to už je důvod k oslavě.

Vždyť v přírodě jde o takové znovuzrození, slunce a světla je víc, tmy ubývá, všechno kvete a voní, ženy krásnějí tím, že se více odhalují. Prostě radost pohledět. A ženy si to „pohlazení“ pomlázkou zaslouží a očekávají ho, stejně jako prvomájový polibek pod rozkvetlým stromem. Aspoň ženy, které vědí, proč jsou ženami a které chtějí ženami zůstat a jako vhodný „protipól“ hledají k sobě muže. Protože žena a muž tu jsou pro sebe navzájem, k lásce, k pomoci a někdy i ke vzteku.

To vše je důvod k veselí, radosti. Proč truchlit a být obětí. Pravda, někomu být obětí vyhovuje a ještě to dává na odiv. A „oběti“ jsou také lépe ovladatelné, dokáží dělat, ne to co (z hloubi duše) chtějí, ale to, co se jim řekne. Dělají to, co se od nich očekává.

Moravákům trochu závidím, ti si ty svátky užijí, slivovičku popijí, ženské vypráší. To u nás, nic moc. Ale přece jen něco je u nás v Benátkách n. J. zvláštního. Z Kolína do Benátek jsme se přestěhovali v dubnu. První den nás vzbudil kohout, ale druhý den už neuvěřitelný rachot pod okny, který kohouta doslova zahanbil. Dcerka (tenkrát půl roku) pohodlně spala. My vstali a šli se podívat k oknu, co se děje. A tam dole průvod asi dvaceti kluků s řehtačkami a trakářky.

Pak jsme se dozvěděli, že kluci „řehtači“ nahrazují zvony, co uletěly do Říma. V sobotu v poledne kluci zazvonili a přišli si vybrat za svou službu odměnu, když předtím sborově přednesli všem sousedům básničku o Jidášovi.

Náš syn pak „sloužil“ od pěti do patnácti let. Když byl malý, chodil v doprovodu staršího souseda, pak se to skvěle obrátilo, protože jako velký doprovázel jeho mladšího bráchu. Poprvé na noční řehtání nešel. Pak jsme ho doma viděli jen, když se šel najíst, nebo napít. Spát šel pozdě v noci a vstával brzy ráno. Pěkná řehole, to řehtání. Než obešli všechny své ulice, trvalo to přes hodinu a šli asi 5x za den. Ale bavilo je to, odměna byla nejen sladká (pro ty menší), ale i cinkavá (někdy i papírová), pro ty větší.

Bohužel to u nás pomalu mizí, loni už byl ten rachot sotva k uslyšení. Ale chodilo se. Viděl jsem asi šest kluků, kterým pomáhaly dvě holky. To bývalo ještě před pár lety naprosto nemyslitelné.

Tak nevím, jestli je to dáno „leností“ chlapců, strachem rodičů anebo tím, že v našem revíru je těch vhodných kluků daleko méně, když ti panelákoví dávno odrostli. Ale rodí se noví. Převezmou jednou tuto tradici a udrží ji?

Jinak nemáme šanci s Moraváky držet krok. Tak Veselé Velikonoce!