Do důchodu daleko a venku tak krásně

To je fakt smutná realita. Tak přemýšlím, zda se dá nějak změnit. Změna je vždy možná, změna je přece život. Urychlit proces stárnutí nehodlám, úplně mi stačí, jak to je.

Pracuji v malém kolektivu, kde je asi třetina pracujících důchodců. Nikomu z nich se do důchodu nechce. Mně, který ještě dlouho nebude mít nárok, jo. Důchod mě připomnělo i to, že jsme nedávno opět po roce dostali list důchodového pojištění.

Tedy ono to není ani tak o chtění jít do důchodu, jako spíš o tom nedělat už tuto práci. Chybí mi hlavně její smysluplnost. Pokud o tom přemýšlím, tak je vlastně nesmysl dělat to, co mi nedává smysl. Na druhé straně stále tu ještě najdu něco tvořivého, co mi smysl dává.

Když je venku krásně a já vím, co bych mohl dělat na zahradě či v lese, tak se mi čas v kanceláři neúměrně vleče a těším se na dva vrcholy (orgasmy) pracovního dne kancelářské myši. Prvním vrcholem je oběd, druhým odchod. To si užívám.

Pak jsou to chvilky, kdy se mi něco povede zdárně dokončit a já odevzdám nějaký hmatatelný výsledek své práce, nejlépe nějaký tvůrčí počin, který navíc má nějaký smysl. Což je ve sféře, v níž dělám, poměrně vzácné, ale stále se děje (aspoň u mne docela často). Problém je, že tento „malý pohodový kolektiv“ je součástí něčeho většího a to je zase součástí čehosi „obludného“ (v mých očích).

Vím, že do důchodu to tu nevydržím a tak jsem v podstatě už zahájil proces odcházení. Chci jen něco (smysluplného) dokončit. Dosud jsem měl vždy odcházení usnadněno: buď to bylo málo peněz, nebo hrozné vztahy na pracovišti. Dneska to je mnohem těžší, protože ani na peníze, ani na spolupracovníky si nemohu stěžovat. Obojí je fajn a tak vždy začne hlodat ten červíček pochybností a rozum praví: „máš se tady dobře, nic ti nechybí, neblbni“.

Jenže vždy se dostaví takový neblahý pocit, kdy k vám promlouvá jakýsi vnitřní hlas: „děláš, co tě nebaví, jen z povinnosti, jsi zavřený v kanclu, nesvobodný, vykašli se na to a pojď se mnou ven“.

Bez následků (finančních) může jít „ven“ jen důchodce nebo „zahnívající“ rentiér a ani jedno nejsem. Tak se člověk zmítá mezi rozumem a srdcem a snaží se najít rovnováhu. Vyrovnávám, jak se dá, ale už to pomalu přestává stačit. Nastává čas svobodné volby, čili rozhodnutí.

Svobodně si mohu vybrat mezi „nesmyslnou jistotou“ a „nejistou smysluplností“. Vím, co si vyberu. Život. Tedy změnu, tvořivost a smysluplnost a tu mrtvolnou zapáchající nesmyslnou jistotu opustím. Jenže ona je tak komfortní, pohodlná, že se opouští těžce a navíc bázlivě.

Zbývá to nejtěžší, překonat „svazující“ strach, či spíš (falešnou?) ohleduplnost k bližním a udělat ten krok do neznáma. Zatím to odkládám, ale aspoň vím, že to (jednoho krásného dne) udělám.

Také vím, že to nemusím stihnout, že vše může být jinak a že všechno má svůj čas. A tak to nechávám plynout (resp. snažím se o to a ne vždy mi to jde) a vím, že nakonec z toho něco vyplyne.