Není lepší se zeptat přímo?

Někdy se zbytečně zaplétáme, protože se bojíme zeptat přímo. Protože, co si o nás pomyslí, nebo já vím přesně, co si o tom myslí a jak to myslí, proč bych se ptal.

Někde jsem četl, jak jeden pán si chtěl cosi půjčit od jiného pána. Celou dobu mu šrotovalo, že ten druhý je lakomec, že se o tu věc bojí a že mu ji určitě nepůjčí. Pak se potkali a ten, co si chtěl cosi půjčit, řekl: „víš co, tak si to sežer!“ 

Ten druhý samozřejmě nevěděl, která bije a byl z toho opravdu zmatený. Jak to dopadlo už nevím, ale plyne z toho ponaučení, že se nemáme bát zeptat.

Vím, že dělám něco s odporem, že to udělat musím. Jenže možná bych ani nemusel. Pak se vyplatí nejdřív se zeptat sebe: „dělám tohle takhle proto, že“:

1. Jsem přesvědčen, že on (ona) to tak chce
2. Myslím, že by to tak chtěl (chtěla), a bude z toho mít radost
3. Bude mi za to vděčný (vděčná)
4. Tak se to přece dělá, a kdybych to neudělal, tak mne pomluví

A teď „babo raď“, jsem si jistý, že znám správnou odpověď? Možná ji tuším, myslím si, domnívám se, ale v podstatě nevím. Tak je nejlepší se zeptat, než začnu dělat to, co se mi sice nechce, ale jsem přesvědčen, že se to ode mě očekává. A možná, že se ani neočekává, nebo je jeho (její) představa úplně jiná. Tak je potřeba se ptát, bavit se spolu a dohodnout se.

Doporučuji, aby to nikdo nedělal v očekávání odpovědí za 3) či za 4). Já si už takové možnosti ani nepřipouštím. Obvykle se člověk nevyhne zklamání, neb zákon schválnosti praví, že mu stejně nikdo za to vděčný nebude a stejně ho pomluví. Dostal to, čeho se bál.  

Pak jsou tu další otázky, nebo spíše odpovědi. Dělat něco s odporem, se nevyplácí. Jak se tomu vyhnout? Buď to nedělat, nebo to přijmout jako nutné zlo, musím to udělat, jinak se nehnu z místa. Když píchnu kolo u auta, nedá se nic dělat, musím vyměnit píchlé kolo za rezervu, jinak neodjedu. Nebo si přivolat pomoc.

Mnoho lidí se trápí (a v podstatě se ničí), protože neumí říct NE, neumí nastavit hranici (dál už to nejde). Jestli nás něco ničí psychicky, pak je něco špatně.

Např. nemoc může být i „ochranou“ proti sebeničení, je to výborný argument: „nemůžu to udělat, jsem nemocný“. Na druhou stranu to může být i prostředek k tomu, aby si mě konečně někdo všimnul a věnoval mi pozornost.

Dítě si takto může „vynucovat“ přítomnost a zájem matky, někdo jiný svoji nemoc použije k nevědomé (či vědomé) manipulaci okolí. Nejen „hrubé tyranské ovládání“, ale i „jemné citové vydírání“ patří do manipulativních technik.

Pokud člověk cítí, že je manipulován, měl by to v zájmu zachování sebeúcty (možná i zdraví či dokonce života) odmítnout. Jde-li to, odejde, nebo se začne bránit a nastaví „pravidla“ tak, aby se cítil líp.

Až to pochopí ti, jimiž se manipuluje, pak nejen jim bude líp, ale bude líp i na světě, neb manipulátoři nebudou mít už kým manipulovat. Oni to vědí a také se toho bojí, proto neustále utahují smyčku kolem krku. To mohou jen těm, co si tu smyčku nesundají, byť mohou.