Věříte, že „bezcitná cynická bestie“ může být láskyplná?

Blízká osoba mi (poměrně často) říkala, že už tady nechce být, že to a to se jí už nebude týkat, protože už tady nebude a že už na tom byla tak špatně, že by skočila pod vlak. Nadšený jsem z toho rozhodně nebyl.

Co na to mám sakra říct? Chápu, že chce uklidnit, ale zároveň mě štve, že o tom mluví neustále jako kolovrátek. A taky už nechci hrát tu hru: „co to vedeš za řeči, ty tu budeš ještě dlouho, …prosím tě neumírej“, protože mne nebaví a protože nějak cítím, že jsem (milovanou matkou) někam manipulován, kam nechci.

Jakou zvolit „sebeobranu?“ Notování v sebelítosti vyloučím hned (mně škodí a jí nepomůže), také vzteklý odpor nechci použít. Mohu mlčet anebo nasadit s úsměvem (a smíchem) černý cynický humor. Přeci takový humor rodiče pěstovali, my jako děti k tomu přičichli (a rozvíjíme ho i ve svých rodinách), tak by měl působit i v těch smutnějších, temnějších chvílích, řeknu si a zkusím to.

„Chacha, povídali, že mu hráli. Že umřeš, nám slibuješ už několik let a skutek utek“. „Skočila bych pod vlak, ale musel by mě tam někdo dovést autem, protože tam nedojdu“. „Prosím tě, hlavně neskákej pod vlak na hlavní trati Praha – Kolín, dráhy vymáhají náhradu škody na pozůstalých, a zastavení jedné z nejfrekventovanějších tratí, bude drahé. Jdi na trať do Ledečka, tam to jezdí jednou za dvě hodiny a jen motoráky“.

„Seš chemik, tak mi namíchej nějakej koktejl“ „Chacha, to si myslíš, že by Tě něco porazilo, když do sebe denně valíš takový dryáky? Zkus to opačně, prostě ty prášky přestaň brát. Třeba to půjde“. „To přece nemůžu“. Nápady došly a tak přepnu na vážno „prosím tě, o čem se bavíme, já tě za prvé: zabít nemůžu, za druhé: ani nechci a konečně za třetí: to nikdy neudělám. Ani brácha ne, v tomto smyslu si nás vychovala špatně“.

I takové řeči jsem vedl. Nakonec měly smysl hlavně v tom, že byly podané laskavě, s cynickým humorem a obrátily pozornost jinam. Matka teď bydlí blízko nás v domově pro seniory, navštěvujeme ji a povídáme si s ní. Pod vlak skočit nemůže, protože k nám žádný nejezdí. Nad prášky bdí personál, který se snaží pomoci i jinak.

Chodí tam i dobrovolnice, které nabízejí „psychologickou“ diskusi. Holky jsou školené a tak se jí jedna prý zeptala „paní, jaké máte životní cíle?“, načež naše osůbka ji vylekala tím, že ji řekla: „já už žádné cíle nemám, mým cílem je hřbitov, děvenko“. Takže rozhovor byl ukončen.

Tak jsem si tuhle příhodu vyslechl a mlčel jsem. Nechtělo se mi to v autě při řízení rozebírat, radši jsem to zahrál do autu na „kariérní cíle“ a „hodnocení“, s čímž se setkávám v práci (na vše se musíte proškolit a získat „papír“).

Ale v hlavě mi běželo, že se holka měla zvoleného tématu držet a pokračovat cynickými otázkami typu: „A co pro ten cíl děláte? Jaký si představujete pohřeb? Jak byste chtěla zemřít? Kontaktovala jste už Pohřební ústav?“

Asi nejzajímavější by byla ta reakce. Možná by ta holka dostala holí a to by byla reakce odporu, reakce životaschopná, která by mohla vést i k rozhodnutí o změně přístupu. Nebo by byl reakcí usedavý pláč, ale i ten by pomohl vyplavit emoce.

Tak nevím, ale když ke mně takové nápady přicházejí, možná by stálo za to ten černý cynický humor využít ku pomoci. Laskavě. Moudře se říká, že smíření je směsicí přijetí a odpuštění, také, že i přes všechny trable a bolesti lze i ve stáří žít spokojený život. Stačí se soustředit na ty drobné radosti každodenního života a snažit se je nepromarnit.

Jo, to se mi to kecá, zdravému a mladému přes-padesátníkovi. Nicméně kolikrát si říkám, zda už není na čase tu svou „bestii“ vypustit. V přímém styku s matkou se mi daří ji celkem krotit, ale pak ji musím vypustit aspoň do „blogoarény“, aby mě nesežrala.