Chápu, že chrápu…

…ale co s tím mám sakra dělat? Mně to nevadí, já se neslyším. Nevím, proč je to zařízeno tak, že chrápající není svědkem svého chrápání.

Protože, slyším-li, že chrápu (či mě vzbudí mlaskání či kopání manželky), zpravidla už nespím a přestal jsem chrápat. Asi jen do té doby, než zase usnu. Spím dobře a nejspíš naplňuji Murphyho zákon: „první usne ten, který chrápe“. Pravdou je, že ženu jsem slyšel chrápat málokdy, skoro vůbec, spíše šlo o skřípot zubů.

Vypozoroval jsem, že člověk nedostane ani tak to, po čem touží, ale to, čeho se bojí. Případně je to taková zvláštní směsice obojího. Žena se bojí, že budu chrápat a že se nevyspí. Vyšší moc si to přečte jako přání mé ženy a mým prostřednictvím ji to splní. Já jsem v tom opravdu nevinně, kdyby si to žena nepřála, nebo se nebála, možná bych nechrápal.

Přitom já chrápat nechci a chci, aby má žena v klidu spala vedle mě. Tak to sdělím tomu řídícímu nahoře a on si asi myslí, že si jako obvykle dělám srandu. To se fakt jeden nezavděčí.

Tak to zkouším se ženou: „ty se vlastně bojíš, že budu chrápat a sama si to přitáhneš, seš masochistka, takhle se trestat“. Samozřejmě jsem ji přecenil, podcenil a hlavně nedocenil, jakou rychlostí se z masochistky stává sadistka.

Jak své chrápání omezit? Alkohol asi nebude to pravé ořechové. Po středním ovínění jsem vypozoroval, že intenzita mlaskání a kopání byla vyšší než obvykle a z toho logicky vyvozuji, že to byla reakce na mé chrápání. Ovšem mohlo by to být i jinak, střízlivý nedosáhnu takové citlivosti na mlaskání a kopání, tj. nic mne nevzbudí a chrápu vesele dál. Nebo třeba nechrápu. A taky už to nechápu.

Jak z toho jen ven? Zvolit obrácený přístup a spolehnout se na zákon schválnosti. Začnu přesvědčovat nejvyššího, že chrápat chci a že se nejvíc bojím toho, že bych nechrápal. Co myslíte, pomůže to?