Vidlákovy kydy o zemědělství

Je to tak trochu recenze knihy s tímto názvem, ale hlavně je to o tom, jak to vnímám já. Takže začněme recenzí. Je to knížka daná dohromady z blogů D. Sterzika alias Vidláka. 

Má věcné logické uspořádání, není řazena chronologicky. Což je dobře. Dobře je také uvedení data, které dává tušit dalším souvislostem, nejen o počasí, jaké v té době vládlo, ale také o společenských poměrech a dění. Přece jen jsem našel nějaké překlepy, a hlavně si myslím, že nemělo uniknout závěrečné redakci, že v některých článcích je odkazováno na (v knize) neexistující obrázky či fotografie. To považuji za chybu.

Ale celkově z knihy čiší skvělá atmosféra, znalost oboru. To dokážu ocenit, neboť jsem pár let pracoval v Agrochemickém podniku v zemědělské laboratoři. Ale hlavně je tam vidět radost z té vlastní práce, samozásobitelství, vztah k půdě a k přírodě. Přírodu je třeba ctít, počítat s ní a spolupracovat, tedy umět se dohodnout. Osobně mám rád Vidlákův styl psaní a jeho pozorovatelský náhled a nadhled.

I proto jsem se stal jeho pravidelným čtenářem. Bylo to až v době, kdy už moc zemědělství neřešil a začal se více věnovat společnosti a politice.

Ale vraťme se k zemědělství, resp. k zahrádce. Můj vztah k zahrádce formuloval můj děda, který mě jako dítě bral na svou zahrádku v zahrádkářské kolonii. Děda tam choval i pár králíků, bylo tam hodně jabloní a dalších ovocných stromků jako hrušeň, švestka, ryngle a u chatky ořech. Záhony byly plné jahod, u plotu se sousedem rostl rybíz a angrešt. Dědovou láskou byly tulipány a před přední brankou kvetly bezy.

Jako malé děcko jsem měl přísun k ovoci, rád jsem se šťoural v hlíně, děda mě naučil i sekat trávu srpem. Králíky přestal chovat už děda, zahrádku pak zdědila má maminka, tatínek (když šel do invalidního důchodu) se tam pak staral o slepice. My jako kluci jsme si tam pak vodili slečny.

Když jsem se oženil a přestěhoval, sháněl jsem zahrádku. Brzy jsem dostal svých dvě stě metrů do pronájmu. Pozemek byl zarostlý, u plotu několik starých rybízů. Tak jsme to postupně zryli, zkultivovali, dali jsme jahody a začali pěstovat zeleninu. Pro děti jsme tam měli písek na hraní. Pak jsme se museli vystěhovat, ale našli jsme možnost koupit jiný pozemek (300 m2), kde jsme si nechali postavit zahradní domek a znovu se pustili do kultivace. Zdědili jsme zde pár jabloní, rybízů a angreštů, sami si pěstujeme ještě cibuli, červenou řepu, mrkev, petržel, pórek, okurky nakládačky, kedlubny, rajčata a papriky, samozřejmě jahody, dýně hokaido a cukety. Kromě toho máme skalku, květiny, bylinky a kompost, kam vyhazujeme plevele, zbytky po sklizni, listí, shnilá jablka, posekanou trávu.

Tak si to vršíme a po sklizni před rytím se snažím vydolovat ze spodu ten humus, navést na záhony a zarýt. Jo, s rýčem se nebojím a dost tam makám. Bydlíme v paneláku a zahrádku máme sice ve městě, ale asi dva kilometry od domu. Zvládáme to přes všední dny po práci, k večeru a o některých víkendech. Je to zahrádka ekologická, používám hlavně dolomit k vápnění, někdy přidávám (krom kompostu) i hnojení (cererit na jahody).

O jiných víkendech jezdíme na chatu, kterou máme od nás 80 km. Tam je to o čtyř tisících metrech, z toho část je prales, místo kopřivového ráje na místě zarostlého dna původního rybníku, máme koupací přírodě blízký biotop a na druhé straně vršíme kompost. Tady to o zemědělství není, možná spíš o permakultuře, kterou Vidlák ve své knize moc nešetří.

Ale tam, kam se dostanu jen jednou za čas, je to spíš o skalce, květinových záhonech a nenáročných plodinách v polodivočině travního a lučního porostu. Tak máme od kopřiv osvobozené maliny po původních majitelích, nově zasazené rybízy, lesní jahůdky a bylinky. To roste samo. A taky jsme zde vyzkoušeli s úspěchem brambory a zakopaný sud v zemi jako sklep. Brambory i jablka v něm s úspěchem přežily mrazy.

Jo, až tam budu moct být pořád, počítám s rozšířením zahradničení a chovem slepiček. A jako inspiraci samozřejmě mj. využiji některé rady z Vidlákovy knihy. Díky za ni. Pro mě je určitě vhodná a užitečná. A kromě toho čtivá.