Obvykle egoistům chybí sebereflexe, naopak překypují (často falešným) sebevědomím, které je postavené na dojmech a pochlebování okolí. Tyto důvody hrají roli. Ona je ta moderní konzumní lidská společnost takto nastavena. A toto prostředí vede do popředí lidi, kteří se touží ukázat a zviditelnit, touží vyniknout, touží po tom postavení a z něj vyplývající moci.
To je cesta vzhůru, kterou si jedinec sám vybere a vše tomu podřídí. Touto cestou šel Andrej Babiš a vybudoval tak nejprve svůj podnikatelský a později politický byznys.
Pak je cesta, která je jiná a která spočívá v tom, že člověk neumí říct NE! Téměř každému z nás dělá dobře chválení (mazání medu kolem huby), tak někdo přijde a začne lákat, pochlebovat a manipulovat vybraného člověka k tomu, aby na pozici (funkci, kandidaturu) zkrátka kývl. Nevím, zda touto cestou ke kandidatuře dospěla Danuše Nerudová, ale mně se stalo před lety něco podobného.
Byl jsem takto „vmanipulován“ do funkce šéfa místního spolku (starosty Sokola). Byli jsme se svým amatérským dětským divadlem vděčni za to, že nás vzali pod svá křídla a také jsem tam začal cvičit. Tak jsem kývl na funkci s tím, že mi bude kolega pomáhat. Pak těch funkcí bylo víc a já trávil čas na mnoha schůzích. Trvalo to několik let, kdy jsem si říkal, že to dává smysl, že to někam posunujeme a já jsem toho důležitou součástí.
Na jedné schůzi, která trvala dvě hodiny, přičemž jsme vyslechli dva dlouhé nesouhlasné monology, jsem si řekl, co já tady vlastně dělám? To chci svůj volný čas trávit takto? Navíc tam sedím minimálně 2x měsíčně a zadarmo? A v tu chvíli se mi rozsvítilo, že já jsem tím medvědem, jehož ovládá a kontroluje medvědář. A postupně jsem se začal z funkcí stahovat a před Covidem už jsem šéfem nebyl. Nakonec neformální šéf se stal i šéfem formálním a já si šel svou cestou.
Zbavil jsem se i kandidatury do Zastupitelstva vlastně díky rozdílnému přístupu ke Covidu s místním šéfem volební strany.
Sám jsem se stal vlastně šéfem, aniž bych po tom toužil. Nynějším šéfem jsem tak jaksi mimochodem. Tahle funkce (a práce) mi pomohla k odejití ze zaměstnání ve státní správě v Praze. Nemusím dojíždět do Prahy nudit se v úřadě.
Tady se rozhodně nenudím. Po znovuzvolení mi funkce slouží k tomu to doklepat do důchodu s tím, že bych rád ještě některé rozdělané záležitosti dokončil a postupně to předal nástupcům. A aspoň vůči sobě odešel s čistým štítem. Mám na to podobně jako prezident republiky pět let.
A díky tomuto přístupu na funkci vůbec nelpím a ani by mi nevadilo, kdyby mě z ní chtěl někdo vykopnout. Ale to se nejspíš nestane, protože tady je to o práci, ne o moci a vlivu. Byť připouštím, že někdo se může cítit mocným, když bude mít pod sebou tři podřízené. Jenže jsou to hlavně kolegové (v mém případě kolegyně), bez nichž bych tu práci nezvládl.
Zkrátka je potřeba, aby v pracovním týmu byl duch spolupráce, důvěry, vzájemnosti a také samostatnosti. Lidskost na pracovišti v malém kolektivu přináší pohodu a pak se lze nadít spolehlivého a zodpovědného přístupu. A je povoleno dělat chyby a vymyslet, jak to udělat, aby to šlo. Hledat cestu. Když to nejde tudy, půjde to jinudy. To se přirozeně někomu nemusí líbit.
Jenže tady platí, že úředník vám dům nebo byt neopraví a šikovného a ochotného řemeslníka, abys pohledal. Pokud jste ho našel, vyzkoušel, jste s ním spokojen, pak si ho vážíte a využíváte. Vy víte, že se na něho můžete spolehnout a on ví, že má u vás práci. Oboustranně výhodný a lidský vztah. S tou nejnutnější administrativou samozřejmě počítáte a splníte ji.
