Ale existují výjimky. Podívejme se třeba na ministerstvo. Jakékoliv. A srovnejme si dva zaměstnance ministerstva. Toho nejvyššího tedy ministra (nebo ministryni) a tu na nejspodnějším žebříčku: uklízečku (zpravidla ženu).
Ministr bude mít určitě v této instituci jeden z nejvyšších platů a uklízečka jeden z nejnižších. To je nejen normální, ale i přirozené.
Jak je to s mocí? O ministrovi si asi většina lidí myslí, že je tam nejmocnější, že je velký šéf. Ale opak bývá pravdou. Nejmocnější jsou tam vyšší ministerští úředníci. Pokud ministr jedná v souladu s jejich zájmy, má celkem klid a může si své postavení užívat a asi se i cítit být mocným mužem.
Avšak pokud chce něco změnit, či prosadit něco, co jde proti zájmům jeho nejbližších podřízených, zpravidla narazí na odpor a zařadí zpátečku, aby měl klid. Zjistí, že je naprosto bezmocný, nebo si prosadí svou a přijde nátlak na rezignaci či odvolání (což jsme si nedávno zažili u bývalého ministra kultury).
To jak je ministr bezmocný, nám ukázal i britský humorný seriál „Jistě, pane ministře“, v němž tajemník, sir Humphrey Appleby, vždy dostal ministra tam, kam potřeboval.
Paní uklízečka, na rozdíl od ministra, s žádným tajemníkem či nějakými vysokými úředníky nejedná. Její šéf je někdo, kdo má na starosti správu budovy a technické zabezpečení.
V čem je tedy uklízečka mocnější než ministr? Např. umí dobře naleštit kliky a namydlit schody. Je asi jediná, kdo na ministerstvu pravidelně uklízí ten nepořádek a profesní čest ji nedovolí ani zametat věci pod koberec a ani vkládat kostlivce do skříní.
Možná je také jedna z mála zaměstnanců, o nichž se dá říct, že jejich práce má nějaký opravdový smysl a užitek.
Když už nemá ty peníze, aspoň mocně vládne hadrem. Zato ministr bere moc peněz za to, aby se s ním zacházelo jako s hadrem.