Jo a ještě jsem zapomněl napsat poznámku k tomu Tesákovi. Film Líbáš jako Bůh jsem svého času viděl, ale vůbec se mi nelíbil...

To je otázka individuálního vkusu, ovšem ta hláška je dokonalá sama o sobě bez ohledu na film. Tedy dle mého.

Vašim pocitům rozumím. Dlouhá léta jsem vykonával práci, která mne sice bavila, ale časem jsem vyhořel. Dokonce jsem uvažoval o tom, že dám výpověď, ale nakonec jsem to neudělal, protože jsem se musel postarat o rodinu (dvě děti na střední a vysoké škole). Nakonec jsem ale stejně učinil radikální změnu. Po 33 letech coby státní zaměstnanec jsem se rozhodl, že budu sám svým vlastním pánem a v roce 2012 jsem začal podnikat. Začátky nebyly lehké, ale jsem rád, že jsem k tomu našel odvahu, a nelituji. Naopak

Pracovně jsem toho zažil víc: nejdřív hledání se na začátku kariéry, pak snaha sehnat práci s bytem, pak určitý osud - ukončení pracovního místa. Nejvíc jsem se našel v páci v metrologickém institutu, tam jsem poznal řadu skvělých lidí, dvanáct let jsem tam strávil, ale tam jsem také zažil to vyhoření, ten strach odejít a trvalo mi skoro rok, než jsem mohl odejít do jiné práce. V tu dobu jsem se rozhodl si i doplnit pedagogické vzdělání, protože jsem věděl, že odejít musím. Od zimy do léta jsem hledal zaměstnání, pak jsem si udělal prázdniny, přestal jsem tlačit na pilu a pak objevil inzerát do fabriky - hutní laborky a tam jsem nastoupil. Jenže přišla krize 2009, byl jsem propuštěn s odstupným (2010), chvíli byl doma a pak jsem zúročil pedagogické vzdělání (dva roky), pak se mi otevřely dveře na státní úřad a pak na byťák. Tady bych to už rád dotáhl do důchodu.

Není dobré se nových dveří bát.

Někde jsem četl, že je dobré změnit zaměstnání každých sedm let. Myslím si, že je to hodně individuální.

Sám jsem měnil prvně po třinácti, podruhé po devíti a teď už jsem pět let v další firmě.

Záblesky prázdnoty jsem zažil.

Není to příjemné, je to pocit zbytečnosti, strachu .........

Jasná karma.

Strach už v tom dávno není, spíš postesk, smysl a užitek v tom stále ještě je, také určitá samostatnost a svoboda, malý kolektiv, který si vyhoví, přátelská atmosféra, takže výhody převažují. Na setkávání s různými lidmi jsem zvyklý, a když už jim nepomůžu, pak je aspoň vyslechnu, příp. se naštvou (jsem přece arogantní a taky viník, když nesplním jejich přání ihned a navíc tak, aby odpovídalo jejich představě) a tak mi zmizí ze života. Jen kdyby té byrokracie, buzerace, zbytečností a nesmyslů ze strany úřadů tolik nepřibývalo. To je to, co mě udolává a vyvolává tu občasnou prázdnotu.

Nevím, jak to život zařídil. Já se stal třetí, dezorientovanou generací. Každou spojovalo to jedno, společné. Představy, o své budoucnosti. Na tu, jsme se připravovali. Až vypukla, všechno bylo jinak. Má předpokládaná, i do značné míry pohodlná. Zatuchlost bytí, v podmínkách socialismu. Tam to odžiji. Mnohdy jsem si připadal. Život mne postavil, kam chtěl. Do situací a rolí, které jsem neočekával - Já je, ani nechtěl. Řešil jsem neřešitelné. V životě stoupal a padal. Měl jsem své okamžiky hrůzy. Zda obstojím, před osudem. Udělal jsem řadu chyb. Udělal jsem řadu, vynikajících věcí. Přišel o podstatné peníze, abych další vydělal. Byl jsem dokonce exekuován. Na mzdě a obstaveném majetku. Opravdu já hleděl. Byl jsem dlužník! Abych se domohl svého práva? Soudil se. Dobrý nápad, druzí zase soudili mne. K mému naprostému úžasu, jsem byl skutečně odsouzen. Řekli mi, „Povinovaný, povstaňte“. Ke komu to mluví? ...

Toť úryvky z mého dílka Paměti. Dnes se tomu směji. Ta klasika příběhu - "Proč já"? Běží se vpřed. Nikoliv vzad. Před sebou utéci nelze. Řešení existuje. Jak pravil Emil Zátopek- "Když nemůžeš, tak přidej". Každý problém je řešitelný. Člověk, je limitován pouze sám sebou. Vše pomine, život je hezkej ... Přeji Vám jej ...

K tomu není co dodat, snad jen "smekám" a držím palce, abyste své dílo dokončil a líbilo se Vašim potomkům (a nejen jim)