Honzo, hodně sil, vím o čem píšeš. A laskavým humorem osvobodíš aspoň na chvíli sebe i maminku

zdravím tě... ..je to složitý, složitý, černěhumorný a těžký... se mi chce říct hodně, ale zahnala bych to do smutků...protože si vždy projedu, co se jim každý večer honí hlavou... a já v tom taky nejsem odvážná...no, a hned jdu mámě a tátovi zavolat a tobě , Honzo, hezký večer

Díky za kuk a komentář, Radko. Celkem je to luxusní, je nás tu celkem sedm a tak skoro každý den (přinejmenším každý druhý den) za ní někdo zajde. To v Kolíně nešlo, navíc máme jistotu, že je o ní postaráno. Jen nám chybí to poslední: aby se cítila dobře, pak by i nám bylo líp. jenže tohle za ni opravdu neumíme vyřešit.

Jinak je a může. Jen se někdy už rozdala, a zůstává smutek, vyhoření, beznaděj. To ovšem neznamená, že uhaslo vše. I malá jiskřička se může podařit vzkřísit. Může, ale nemusí.

Má maminka přežila svého nejmladšího syna, mého mladšího brášku. Nepřišlo ani smíření. Smíření se s osudem. Nemohlo. O tři měsíce jej přežila. Vyhaslo pro ní vše. I to je a i tak může končit život. Ale nezůstává jenom bolest. I vzpomínka může být krásná a dávat i sílu. A také pochopení řádu. Řádu života. Zdravím Jene. J..A.J.

Děkuji, uvidíme, jiskřička naděje je vždy a smíření by ji slušelo.

Jo, on je ten suchý humor občas nejepší záchranná brzda :-)

Máma "umírá" od čtyřiceti: "moje poslední auto, můj poslední pes, jó za rok už tu možná nebudu." Teď v osmdesáti se usadila a začala plánovat:) Jó kamarádi, to je jiná liga. Jeden mě kdysi volal, že jde skočit z Barrandovskýho mostu, že to říká jem mě. Já na to: "počkej ještě chvíli, než najdu foťák, mám tam pár snímků a potřebuju to dofotit!" Pak volaly všechny jeho bývalé milenky, že se chce zabít, ať s tím proboha něco udělám.... Další zase, že si půjčí od fotra pistoli a zastřelí se - ať to nikomu neřikám, že to říká jen mě. "To mu jí ale už nevrátíš a to je blbý!" Všichni se mají dnes dobře a za mnou s tím už nechodí...:)

Tomu se říká blesková a přiměřená reakce, tak ať jsou všichni šťastní

Jeníčku, přeju hodně síly...

...mě když babi do telefonu říkala: "Já se zabiju, mě nikdo nemá rád." tak už jsem odpovídala "Jasně, to víš že jo, babi. Zabij se a pamatuj si, že tě budu chodit strašit do hrobu a nebudeš mít ani chvilku klidu..."

Tyhle fáze přeměny silného jedince v citového vyděrače a zlostníka, bohužel nejsou ojedinělé...

Pochopi jsem, že důležitá je sebeúcta a pak je z čeho rozdávat, neboť platí ono biblické "miluj bližního svého jako sebe sama" a ta sebeúcta u maminky chybí a já se jen pokouším přijít na to, jak by k ní mohla dospět a vím, že cesta bude dlouhá a trnitá, díky za kuk a pochopení

Rodiče už nežijí a naštěstí jsem v téhle situaci nebyl. Ten laskavě cynicko- humorný způsob komunikace by se moc líbil, ale zrovna u mých dodičů bych to nedokázal.

Pěkný blog, Jene!

Díky

Honzo, se starými rodiči je to svízelné, modlím se, abychom jednou nebyli taky takoví.

To si myslím, že zrovna vám nehrozí. Je to dáno spíš povahou - vidět všechno víc černě, jen si zkrátka člověk, který vidí všechny barvy, občas potřebuje postesknout a vypustit. A proto tento blog. Díky za čtení a komentář.

To znám Honzo babička taky tchýně. Za blog