Slasti a strasti pěšího turisty

Rád se toulám naší krajinou a snažím se navštívit místa, kde jsem ještě nebyl. Asi jako každému se mi líbí skalní města. Český ráj a Kokořínsko mám na „dohled“ a tak jsem tam pravidelným návštěvníkem. 

Horší to je s Česko-saským Švýcarskem, ale i tam jsem párkrát byl.

A tak jediným skalním městem dosud nenavštíveným pro mě byly Adršpašsko-teplické skály. A tak jsme je s manželkou navštívili. Skály, příroda a upravené schody – fantastické. Během celého dne jsme tam nachodili tak 14 km a potkávali spoustu lidí i v organizovaných skupinách, najmě Poláky. Nejmíň lidí jsme potkali ve Vlčím údolí, což je žlutě značená spojka mezi Adršpašským a Teplickým skalním městem. Příjemné počasí, příjemný den. Jen ty davy. Zkrátka turistický průmysl, podřízen byznysu. Ale na druhé straně chránící a zachovávající přírodu. Z placeného parkoviště přes různá občerstvení a suvenýry se do skal dostanete jen vstupní branou za poplatek. Atrakce. Cesty k tomu „uměle“ přizpůsobeny a perfektně značeny. Vzhledem ke vzdálenosti a sobotnímu provozu se nám cestovat veřejnou dopravou ani časově ani finančně nevyplatí a tak jsme museli vyrazit autem (přes dvě hodiny). Dopředu jsme počítali s podobnou „turistickou infrastrukturou“ jako v Prachovských skalách v Českém ráji a tak nás nic nevyvedlo z míry. Jen jsme po sezoně očekávali míň lidí.

Vytrácí se z toho ta trempská romantika, kdy se jelo vlakem, tam se hrálo na kytaru a zpívalo a pak se zapadlo do lesa. Ta romantika kousku pravé „divoké“ přírody, i když tu je možné zažít dnes častěji. Stačí navštívit místa „turistickým průmyslem“ nedotčená a místo „botanické, geologické či zoologické zahrady“ jste v „obyčejné“ přírodě. Obvykle se nám to stává, když popojedeme někam vlakem a vystoupíme v polích, či v lese a občas hledáme, kudy ta značka vede. Že by tímto houštím? Také se nám stalo, že ta značka najednou skončila. Holt někdo si nepřeje být rušen při grilování či slunění na chatě a tak si dá tu práci turistické značení zamalovat či zničit. A značkaři (po setkání s nerudným majitelem soukromého pozemku) pak třeba vymyslí a vyznačí alternativní část cesty. Někdy lesní dělníci porazí strom, na kterém je zrovna šipka měnící směr cesty. A pak člověk hledá a bloudí.

Takové cesty, kde skoro nepotkáte živáčka, si užívám víc. Příroda je „přirozenější“ a skrze to nepohodlí ji víc vnímáte. Ovšem někdy je mi z toho smutno, říkám si, zda jsme tudy neprošli jen my a před námi a po nás jen značkař s barvou.

Takový pocit jsem měl letos v okolí Rožďalovic. Vláčkem jsme popojeli do zastávky Mlýnec a odsud jsme plánovali dojít zpět okolo Bučického rybníka a mlýna. Od zastávky vedla žlutá značka kousek kolem kolejí a pak nepřehlédnutelný směrovník vpravo k lesu. Lámali jsme si hlavu kudy jít. Šli jsme ještě kousek podél kolejí, zda tam nebude nějaká cesta. Nebyla. Vrátili jsme se a přemýšleli, zda jít po okraji pole. Nakonec jsme zvolili cestu přímo, která se dala vytušit (asi paměť krajiny) v té vysoké suché trávě a křoviscích. Po asi dvě stě metrech nás na kraji lesa vítala značka jak kráva. Ovšem od kolejí díky zarostlé mýtině vidět nebyla. Pak už jsme se propracovali na širokou cestu, obdivovali krásný les s buky a duby, posléze rybník a došli jsme k nové dřevostavbě stájí, kde nás zaujala cedule s přeškrtnutou vlajkou EU a popisem, že si to majitelé vybudovali bez koruny dotace a státním úředníkům děkují především za to, že je ničím neobtěžovali. Hezké. A kousek dál se objevila „turistická infrastruktura“ – restaurace, penzion, hřiště, atrakce a také auta a lidi. Prošli jsme tímto místem a za chvíli v lese jsme se ocitli zase sami. Vyšli jsme z lesa a na pastvinách nás vítaly bučením krávy, zdravé, statné, šedivé. Připadal jsem si jak v Rakousku a přitom jsem byl na pomezí nymburského a jičínského okresu. Završením výletu byla alžírská káva s punčákem v rodinné cukrárně na náměstí v Rožďalovicích.

Pro ty zážitky a vjemy pěší turistiku miluju. Nespěchám, vnímám a prožívám. Jen tak, bezcílně. Ta cesta je cíl.