Malé ohlédnutí aneb co mi blog dal a vzal

Čtyři měsíce na blogu, čtyřicet článků. Mám za sebou minimálně „zkušební dobu“ a mohu se trochu ohlédnout zpět. Články jsou různé a také je různá čtenost, karma a reakce. 

Napsal jsem i několik článků, které jsem ani nepublikoval, zejména proto, že dané téma obvykle zpracoval někdo jiný a dle mého mnohem lépe než já. Také jsem třeba váhal se zveřejněním: to byl např.: článek o tom, proč nechce kníže do důchodu. Politické téma je samo o sobě kontroverzní a vyvolává vášně. Navíc knížete jsem volil jako menší zlo a možná by byl prezidentem moudrým a laskavým (ale to je „kdyby“….). Po delším váhání jsem to pustil do virtuálního světa a tam už si to žije svým vlastním životem.

Shodou okolností jsem se následující tři dny k administraci svého blogu nedostal. Pracovně jsem prožíval akci kulový blesk (stěhování), následně jsem ani nebyl doma (a tudíž online) a posléze jsem nestačil zírat. Docela šok mi způsobila čtenost, karma a diskuse k tomuto článku.

Inspirací k napsání článku mi byl pohled na pana knížete v televizi. Vypadal unaveně, téměř sešle a přišlo mi ho líto. Řekl jsem si, že v zájmu svého zdraví, by se na politiku mohl už vykašlat. A pak tu byl obsah té řeči, varování před Putinovým Ruskem beru, ale zároveň určitou bagatelizaci Islámského státu nechápu. Připadá mi to, jako bychom na žháře, který si zatím jen pohrává se sirkami a kanystrem benzínu (Putin), chtěli poslat co nejvíc jednotek hasičů, ale na druhé straně k vzdálenějšímu lesnímu požáru (války v islámském světě) poslali jen požárního preventistu. A já si myslím, že správně by to mělo být obráceně.

Upřednostňuji diskusi tváří v tvář, kdy promlouvá i neformální řeč těla, pohled do očí. To, že se s někým shodnu a s někým ne, je přirozené. Upřímně: internetové diskutování mě příliš nebaví, než se zaobírat diskusí pod mým článkem, to si na blogu raději přečtu příspěvky kolegů, které jsou pro mne inspirativní. Když mne něco velmi osloví, občas krom karmy přidám i pochvalu do diskuse.

A co mi ten blog vlastně dává? Radost ze čtení a psaní, inspiraci, někdy poučení a zajímavou zpětnou vazbu. A co mi bere? Trochu toho času a takové to nutkání ega „podívej se na skóre“ jak jsi uspěl/neuspěl. Pozitiva převažují a hlavní je svoboda psát, co chci a kdy chci.

Zjistil jsem, že dokážu ukojit své ego toužící po vysoké karmě a čtenosti, nicméně nějakou velkou radost mi to nepřineslo. Větší radost mám, když se mi povede napsat něco, co moc lidí ani neosloví a v diskusi jeden člověk poděkuje, že ho článek potěšil.  

Takže se smířím s nižší čteností i karmou a asi se pokorně vrátím ke společenským nešvarům, (ne)fungujícímu státu, filozoficko-duchovním úvahám a snad vtipným glosám, kde je inspirací a scénáristou sám život. Byť další „politickou provokaci“ nevylučuji, stále se najdou věci, které mne vytočí a článek z mé mysli vylítne ráz dva. Holt do dalajlámy mám zatraceně daleko.