O zběsilé jízdě a dalších pohádkách

A tuhle znáte? Pohádky o nekonečném růstu, o moudrých bankéřích a finančních trzích, o světovém četníkovi, jakoby neměly konec. Ještě před nedávnem byly dějově nudné tak, že jsme nevěděli, zda jsme nepropásli happy end.

A najednou došlo k dějovým zvratům a happy end až někde za obzorem. Autoři našli způsob jak dramatické vlnky zkrotit, uklidnit a zase nás pohádkově ukolébat.

Jenže teď už se o happy end ani nehraje, teď se hraje jen o to zdání, že pohádka se zdárně vyvíjí a autoři to mají pod kontrolou. Do konce se najdou tací škarohlídi, kteří utrousí, že král je nahý. Že guma se donekonečna natahovat nedá, že každá bublina jednou praskne, že hrajeme jen pyramidovou hru a že při stavbě domečku z karet se čeká na tu poslední, která domeček pošle k zemi. Ti drsnější opakují něco o džbánu, s nímž chodí pro vodu či hledají hřebíček do rakve.

A tak jsme se rozdělili na ty, co si tu nekonečnou jízdu zrychlujícího se vlaku užívají, na ty, co se snaží přibrzdit a házet písek na koleje a na ty, co se snaží vystoupit, či byli z vlaku dávno vyhozeni. Jedni strojvůdci stále bezmezně věří, další pochybují o jeho schopnostech vlak řídit, jiní se snaží přehodit výhybku a trnou, zda to vlak ustojí, nebo vykolejí. Ti, co vystoupili, nebo byli vyhozeni (a přežili to), čekají na nádraží na klidnou lokálku do jiného světa a osud zběsilého rychlíku už je nezajímá. Nicméně čekají, jak ta jízda skončí. Zatímco cestující v rychlíku už ani nevnímají krajinu za okny, jen ten adrenalin z rychlosti a nekončícího flámu. A pak to přijde. Najednou tma, temný nekonečný tunel, všichni ztichnou. A pak? Tady milé děti pohádka končí. Ale mohu začít vyprávět jinou. Chcete tu hororovou o nárazu a ohni, nebo tu nadějnou o světle na konci tunelu?