A co prezidentské volby?

U mě dobrý. Jako nevolič jsem skončil v poli poražených. Tentokrát nás nebylo ani celých 30 %. Opravdu mi bylo jedno, kdo vyhraje. Tak jako tak jsem byl připraven přijmout za prezidenta své země vítěze.

Myslel jsem si, že vyhraje Petr Pavel, jen jsem si říkal, zda ten „overkill“ (přestřelení) nesehraje nějakou významnou roli. Nesehrál. Tzv. protivoliče ze židle nezvedl. Aspoň ne v míře, která by výsledek zvrátila na druhou stranu.

Jsem rád, že bude klid. Snad ani ve snu si nedovedu představit tu hysterii, která by v té „lepší“ části společnosti nastala, kdyby vyhrál Babiš. Takhle se to dříve hodí do klidu, který nám nový prezident sliboval před svým zvolením. „Kavárníci“ budou chvíli bouřlivě oslavovat, nebudou mít důvod „lézt na barikády“ a „vidláci“ se vrátí ke své práci a svým životům.

Osobně jsem to nijak moc neprožíval, žádnou debatu jsem v televizi neviděl, jen si zpětně o tom něco přečetl. Byl jsem dopředu rozhodnutý, že volit nepůjdu. Navíc jsem se rozhodl a dohodl na nutné opravě na chatě, takže bych volby doma stejně nestíhal a voličský průkaz jsem si nezařídil.

A co pro mě plyne z výsledku voleb? Můj život to v zásadě nijak neovlivní. Možná budu více mlčet a snad se víc činit, což mám stejně v plánu. Jak to vidím navenek?

Vláda má „svého“ prezidenta a nic ji nebrání v tom, dělat si, co si zamane. Vláda ale svým způsobem ztratila svého důležitého nepřítele. Má vše mocensky pokryto a záleží spíš na jejích „loutkářích“, co se u nás bude dít.

Ztráta významného nepřítele znamená najít jiného. Je tu jeden arcinepřítel, který stále válčí, a který může za všechno. I za neschopnost a všehoschopnost naší věrchušky?

Zdá se, že vláda to teď má vše pod kontrolou, a navíc má silný mandát. Jak dlouho jí budou lidé věřit? Oni jí budou muset věřit, a to je nejlepší cesta ke ztrátě důvěry. Velká část lidí vládě nedůvěřuje již nyní. Dá se předpokládat pokračování energetické a ekonomické krize, systém může častěji kolabovat (tj. vykazovat nestandardní výkyvy) a nedůvěra vládě u lidí bude růst. Určitě mnoho lidí bude provázet slepá víra a ti budou vládě důvěřovat za všech okolností.

Pokud však přestane fungovat nepřítel vnější, najde se brzy nepřítel vnitřní. Osvědčená metoda. Kdo přijde první na řadu? Kdy začne Pětikolka požírat sama sebe?

Co s tím? Snad jen, že hráz nenávisti (což je nedostatek lásky) dokáže prolomit je vlna obrovské lásky. Boj a válka nenávist posiluje. Ale nenávist je sebedestruktivní a postupně ničí svého strůjce. Chce to ale dost trpělivosti.

Přichází čím dál tím větší tlak. Může být pro některé jedince až nesnesitelný. Mnozí to nevydrží. Někteří se pod tím tlakem pustí svého strachu, jiní se konečně svému strachu vzepřou a tito se změní a nesmírně je to posílí, protože se zbaví svého strachu a svých (vnitřních) pout.

Říká se, že před úsvitem je největší tma. A také, že ode dna se už stoupá jen vzhůru. Otázky tedy znějí: už nastala největší tma? A už jsme dosáhli dna?

Bez ohledu na to existuje alternativní cesta. Je o tom převzít zodpovědnost za svůj život. Vzít svůj osud do vlastních rukou, vědomě se propojovat, spojovat, tvořit od spodu, v podstatě se decentralizovat a být soběstační a nezávislí, spolupracovat, každý přispěje tím, co umí, co zná. Tak proč prezident, vláda a státní byrokracie? Stačí si uvědomit, že to k životu až tak nepotřebujeme. A můžeme se té hry dokonce neúčastnit.

K vojně a míru snad jen odkaz na píseň „Dezertér“, kterou složili Dušan Vančura a Miloš Dvořáček, v podání Kantorů:

KANTOŘI: Dezertér - YouTube