Co si odnáším z domovních schůzí?

Mám štěstí nebo smůlu, že potkávám a zároveň poznávám lidi na domovních schůzích, které zpravidla řídím. A co si z toho odnáším?

Z každé trochu něco jiného. Pocity spíše smíšené. Vlastně každý dům je jiný a záleží, kdo se sejde a jaké jsou v domě sousedské vztahy. To je základ. A tak jsou některé schůze celkem pohodové. Zpravidla ty, kde žije převážná část starousedlíků, kteří se poměrně dobře znají a mají zájem s domem něco dělat.

Tam je cítit ten základ sousedství, lidství, pokory a respektu a zájmu, aby se udělalo to, co je potřeba. Tedy hlavně to, čemu se říká „časovaná bomba“ a co hrozí průšvihem. Mám i pocit, že pomalu nic jiného nedělám, než se snažím odstranit vzniklé průšvihy či jim zabránit. To ale samozřejmě nezvládnu sám, k tomu potřebuji spolupracovat s těmi, kteří to umí a těm se snažím nepřekážet a neházet jim klacky pod nohy.

Samozřejmě na všech domech (a potažmo domovních schůzích) se najdou „narušitelé“, jsou to zpravidla ti, kteří tam nebydlí a mají tam nájemníky, kteří tam hlavně nocují a nic je nezajímá a třeba ještě navíc dělají bordel.

Stejně je zajímavé, jak se to na schůzi toho, kterého domu, sejde. Ti, co nejvíc kritizují, jsou důležití až na půdu, zpravidla nejsou ochotní hnout prstem. Jsou obvykle chytří jak rádio, vnucují ostatním svou představu, poučují, jak se to dělá jinde (většinou mají více bytů na více místech a své ego tak předvádí na mnoha schůzích).

Tyto schůze bývají obvykle emočně vypjaté, dlouhé a končí znechuceným odchodem některých účastníků. Kdybych to zpravidla nemusel vést, nebo se z titulu své funkce nemusel účastnit, tak na takové schůze bych nešel. Setkání s těmi důležitými, co snědli Šalamounovo hovno a jejichž pýcha se až hvězd dotýká, nevyhledávám a nemiluji. Tito lidé mě i občas dokáží vytočit. Z takových večerů se obvykle vracím vyčerpaný, smutný (někdy naštvaný) a musím to, co nejdříve kompenzovat něčím příjemným.

Když sečtu ten letošní podzim, tak jsem si z celkem ze sedmi domovních schůzí u čtyřech z nich odnesl docela příjemný pocit a u třech jsem si odnesl pocity nepříjemné. Zatímco na dvou jsem se snažil spíše zklidňovat situaci mezi rozhádanými stranami a bylo mi i pomáháno, na té poslední schůzi jsem si připadal jako sám proti všem. A bylo to díky jednomu vlastníkovi, kterého jsem podcenil.

Díky zaneprázdněnosti řešením jiných priorit, které, kdyby nebylo byrokracie, války, inflace a energetické krize, bych řešit nemusel, ale protože situace je taková, jaká je, je řešit musím, jsem nebyl na jeho vystoupení připraven. Zkrátka mě zaskočil a já nedokázal odpovědět, spíše jsem odpovídal blbě.

Z hlediska zájmu domu měl pravdu, jenže já se na to musím dívat i z jiné perspektivy, spíše celkové, a tak jsem se jeho návrhům bránil. Avšak byl jsem osamocen.

Přivedlo mě to k jednomu poučení. V prosinci 2027, kdy mi končí druhé období (a zároveň už budu mít nárok na důchod), definitivně skončím a začínám (pomalu už nyní) hledat náhradníka. Hlavně se stáhnu z funkcí na domech. Cest je samozřejmě více, a kromě toho na rozdíl od jiných jsem přesvědčen, že nás čeká nějaká forma kolapsu pyšné civilizace a transformace společnosti. Ten systém, který jsme zdědili po předcích, byl velmi robustní, proto ještě funguje, protože ho při životě (na kapačkách) udržují ti, kteří to umí. Ale ti vymírají, nebo se probouzejí z iluzí, a tak ztrácí ochotu tomu umírajícímu systému pomáhat a nalézají odvahu k rebelii.

Osobně nechci směřovat do digitálního otroctví a nehodlám být na straně strachu a pýchy, ale na straně pokory a lidství. Věřím, že pýcha předchází pád a že pokora, soucit, spolupráce a lidství bude základem nové společnosti.