Své plány Bohu nevykládej

Proč? Jsou mu k smíchu. Je vševědoucí, a tak ví, co ty nemůžeš vědět. Proto může být všechno jinak, než si myslíme.

Uvažujeme totiž velmi omezeně. Na základě našeho omezeného poznání a našich omezených smyslů. A měli bychom si tato naše omezení neustále připomínat. Stačí nám k tomu vědět, že pes má násobně lepší čich, kočka se dobře orientuje v noci, netopýr slyší, co my ne.

Používáme přístroje založené principech ultrazvuku, ultrafialového či infračerveného záření, rentgenových paprsků apod. Máme své znalosti, vědomosti, zkušenosti. Ale také strachy, přání, přesvědčení, návyky, tradice. Máme rozum a cit.

Z živočišné říše (jejíž jsme součástí) máme své přirozené instinkty (u mnohých lidských jedinců zakrnělé či popírané), ale máme i to božské, čímž se od běžného živočicha lišíme. Jsme vybaveni rozumem, myslíme a používáme slova. Ale jsme také vybaveni cítěním, prožíváme pocity, emoce, máme intuici.

Máme ego a duši. Obojí k životu potřebujeme a obojí by mělo být v nějaké rovnováze. Ideální stav je, pokud ego duši podporuje. Duše je to hravé dítě v nás, co žije radostí, co se směje, když je šťastné, nebo pláče, když je smutné. Ego je ten rozumný dospělý, který to řídí a má pod kontrolou. Jenže správně je, co si myslí, že to řídí a má pod kontrolou.

Ego se identifikuje s rolí, s významem a je-li přebujelé a staví-li se nad duši je i nafoukané: já jsem Někdo, ovšem duše ví, že je „nikdo nebo nic“, jen malá součást vzájemně propojeného celku. Proto na sebe naráží hlavně ega, která spolu soupeří, bojují, soutěží, kdežto duše se dokáží spojit a spolupracovat v zájmu celku.

Příroda to tak chtěla a stvořila nás jako vzájemně se doplňující rozdílné principy: mužský a ženský. Vztah muže a ženy nahlížený rozumem a egem: to je samý rozpor, bariéra nepochopení, soupeření. Zkusme se na to podívat duší, srdcem: a najednou máme to nádherné spojení a propojení, Lásku.

Asi se milovat se všemi nelze, ale můžeme se o to aspoň pokusit. Prvním krokem by mělo být začít naplňovat to biblické „miluj bližního svého jako sebe sama“. Pokud se nenávidím, jak mohu někoho milovat? Zkuste ze začátku odložit nenávist, začít se tolerovat, pak respektovat, a nakonec mít rád.

A tak to můžete přenést i do svých vztahů s okolím: někoho budete milovat, jiného aspoň respektovat, jiného tolerovat a dalšího si nevšímat. Ale už nebudete nikoho nenávidět a není síla, která by ve vás nenávist probudila. Uvědomíte si, že jste sice Nic a Nikdo, ale že jste rád na světě a rád si hrajete. Ale už hrajete jen hry, které vás baví a přinášejí vám radost.

Dávejte si pozor, čeho se bojíte a co si přejete. Jestli věnujete příliš pozornosti svému strachu, strach vás bude doprovázet a úzkost vás bude sžírat až to bude nesnesitelné. Řešení? Nepochopené a nepochopitelné: sáhnete si na život. Buď se vám to povede, nebo se stane zázrak a jste zachráněn a život přehodnotíte. Nebo se toho pustíte a necháte to „koňovi“ a postupně se vyhrabete ze dna.

A co že jste si přáli? Hodně peněz? Třeba se vám to poštěstí. Vyhrajete ve Sportce, zdědíte majetek. Budete umět s tím zacházet, nerozfofrujete to, nepřipraví vás o to někdo? Za jakou cenu vám připadlo dědictví? Co když jste zdědil na stará kolena majetek po náhle zemřelém svobodném bezdětném jediném synovi, který tu ještě mohl být? To vám asi to dědictví pěkně zhořklo. Říkám si, zda splněné přání stát se premiérem našemu současnému premiérovi již také nezhořklo. Ale jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam. 

Období transformace je náročné. Možná, že nás má vše tak vydusit, abychom se pustili a přestali to staré, hlavně ten neustálý boj, podporovat. Abychom se přestali bát, nenechali si vnutit to, co bytostně nechceme, ubránili svobodu a šířili lásku, která nás přes hory přenese.

Možná nás čeká „kvantový evoluční skok“ do neznáma, kde nebudeme závislí na jakýchkoli šmejdech, spekulantech, překupnících a úřednících. Kde budeme vzájemně spolupracovat, soucítit, žít a tvořit v souladu s přírodou, budeme mít k dispozici takové technologie, že žádné jaderné a uhelné elektrárny, plynové kotelny již nebudou potřeba. Přejme si to, byť to zní utopicky a neuvěřitelně, budeme-li si to vroucně ze srdce přát, proč by se to nemohlo stát?