Radši bych zůstal doma

A možná, že to tak nějak dopadne. Chtěli jsme loni na dovolenou k moři do Turecka. Zasáhla známá vyšší moc. Zaplatili jsme půl zájezdu a dostali voucher.

Změnili jsme destinaci. Chystáme se v létě do Bulharska. No, chystáme. Spíš vyčkáváme. Ani se moc netěším, zvláště na ty situace, které se staly mezitím naprosto normálními. Povinné roušky v letadle, testy, začínající covid-pasy a riziko možné karantény.

Nejsem ten, který by stahoval kalhoty daleko před brodem a jsem schopen se přizpůsobit i obtížným podmínkám. Tyto podmínky jsou obtížné zejména v tom, že mne obtěžují, ničí mi radost z těšení se na návštěvu jiné země, na moře. 

Rád bych se po delším čase ráchal v moři. A taky přemýšlím, co jsem ještě schopen a ochoten vydržet. Co už mi za to nestojí a kde je ta hranice.

Testování (před, po, příp. v průběhu) mi moc nevadí a snesu ho. Roušky v letadle mi sice vadí, ale jsem ochoten to snést.  Co už je za hranou, kam nehodlám jít, je očkování.

To by se ani nemuselo stihnout, ikdyž možnost zaregistrovat se už mám. Ovšem nehodlám ji využít. Jednak chci pár let počkat, jak se to celé vyvrbí a jednak si myslím, že zdravého a psychicky odolného člověka přirozeně chrání jeho tělo, pokud svou imunitu svým životním stylem posiluje. Což ovšem znamená jít tak trochu proti protiepidemickým opatřením.

Takže nechat se očkovat kvůli týdnu u moře, mi za to nestojí. Nevím samozřejmě jaká další úskalí plánovaná dovolená u moře přinese a zda z toho nakonec nebudu už předem natolik otráven, že radši zůstanu doma.

Ono za celý ten rok, kdy jsme se nemohli scházet, mi některá ta setkání ani nechybí.  Nyní se to pomalu obnovuje. Ale jít někam, kde se víc plká, než něco řeší, mne nebaví. Pokud se přísně dohlíží, aby jednání navíc proběhlo po celou dobu ve správně nasazených respirátorech, to už mne vůbec neláká.

Tak jsem si takové jednání vyzkoušel. Byl jsem v tom asi hodinu v kuse a bylo mi to nepříjemné, moc jsem se nesoustředil a ani moc nemluvil. Mluvil hlavně předsedající, naštěstí stručně a věcně. Ovšem protáhli to jiní, kteří se rádi poslouchají nebo jsou přesvědčeni, že je věci třeba ještě dovysvětlit. V každém případě jsem to vydržel a vyzkoušel si to. Podruhé se omluvím, nebo rezignuji. Jsou to pozůstatky mé dávné „institucionálně dobrovolnické“ činnosti. Naštěstí již ničemu nepředsedám, jsem jen řadový člen komise či spolku.

Jiné je to u akcí, které z titulu své práce musím řídit. Probíhají jen ty v malém počtu max. pěti lidí. Lidí, kteří respirátory moc neřeší. Známe se, scházíme se pravidelně celý rok ve velké místnosti. Navíc někdo již prošel očkováním či nemocí a všichni jsme pravidelně testovaní.

Ke všemu umíme jednat přátelsky a poměrně efektivně a rychle. Program vyčerpáme obvykle během hodiny. Taková setkání, kdy to odsejpá a něco se skutečně vyřeší v přátelské atmosféře, mne docela i baví.

Chápu, že pro některé čtenáře, kteří v respirátoru musí být z důvodu svého zaměstnání celou pracovní směnu, působím jako Marťan, kterému vadí pouhá hodina. Omyl, mně vadí i daleko míň času. Nepovažuji ho totiž za ochranu dýchacích cest, ale za zábranu v dýchání, za omezení přirozeného dýchání a nucení ke vdechování vlastních zplodin. A možná proto jsem si na něj vypěstoval slušnou alergii. Jistě tomu také pomáhá to, že ze všech obrazovek na mne hledí ti vrcholní panáci právě v těch respirátorech. Jsem člověk přírodní, proto mi nevadí alergeny přírody jako pyly, květy apod., ale respirátor zkrátka nesnáším.

Tam, kde se cítím nesvůj a v podstatě bych tam ani chodit nemusel, tam nejspíš skončím. A podobně to mám s tou dovolenou. Uvidíme, co bude a zda budu ochoten podstoupit všechna úskalí. Nejhorší je ta ztráta radosti, ztráta těšení se na něco, a to může vést k tomu, že to nakonec raději vzdám a zůstanu doma.

A doma v Česku je moc hezky.