Tvoříme si vlastní realitu?

Z jisté části ano. Naše realita odráží naše myšlení, vnímání, emoce, pocity, činy. Jinými slovy, jaký si to uděláš, takový to máš.

Myslíme, smějeme se, pláčeme… Máme obavy, bojíme se. Bojujeme.  Máme rozum, ale i emoce, pocity (příjemné i nepříjemné).

Emoce mohou být pozitivní jako je radost, pocit spokojenosti, štěstí, pohody. Obvykle je to spojeno s láskou a zdravím.

Jsou ale i emoce negativní jako je pocit křivdy, viny, studu … nenávist, závist, hněv, smutek, strach, to přináší do života problémy, ale i nemoci a bolesti.

Realitu kolem sebe si tvoříme svým přístupem k životu. Máme nějakou svoji přirozenost, své talenty. Možná i své místo na Zemi.

Můžeme si svobodně zvolit (aspoň částečně), zda budeme žít s radostí a láskou, nebo se trápit strachem.

Psychosomatika tvrdí, že o zdraví lze mluvit tehdy, pokud jsou v rovnováze všechny jeho složky:

• Bio (fyzické tělo, buňky)
• Socio (vztahy, rodina, přátelé)
• Psycho (psychika)
• Spirit (spiritualita, víra, naděje)
• Energie (proudění „životní“ energie)

Jinými slovy zdraví je vlastně zvládat život. Zvládám-li svůj život, za který jsem odpovědný především já sám, pak jsem zdravý. Znamená to být ve slušné fyzické kondici a psychicky odolný.

Z minulosti si máme vzít poučení, abychom neopakovali stejné chyby. Přítomností si tvoříme budoucnost. Nezabývejme se tím, co bylo a co bude, ale tím, co je!

Život se odehrává tady a teď. V daném čase a daném místě. Nemůžeme být na více místech najednou, ale můžeme být „duchem nepřítomní“. Můžeme uvíznout ve „virtuální realitě“.

Přirozený svět je rozmanitý. Každý jsme jedinečný. Existuje tu široká škála názorů, úhlů pohledu. Nádhera a rozmanitost přírody, rostliny, živočichové. Princip přírodní rovnováhy.

Přirozenost. Muž a žena. Přirozeností člověka je hledání radosti (Jan Werich). Přirozeností člověka je také práce. Ta má různé aspekty: práce pro zajištění obživy a práce pro radost.

Práce pro radost vychází z tvoření a služby. Tvorba často vychází z talentu, základem je radost z tvoření a jedná se o dávání (sebe) druhým. Služba vychází z potřeby být nějak užitečný a člověk v ní má najít smysl. Pak může sloužit s radostí a láskou. Ideální je, když vás živí radostná práce a ještě je to užitečná a smysluplná služba ostatním lidem. 

Staré (odcházející) paradigma: svět je jako stroj. Potřebuje řídit, udržovat, promazávat, dodat energii (palivo), není 100% účinný. Má také dobu životnosti.

Nové (přicházející) paradigma: planeta je živý organismus. Potřebuje, abychom ji ctili, měli respekt ke všemu živému, neničili ji, neplundrovali. Snažili se s ní spolupracovat a té souhře a sounáležitosti přizpůsobili i své myšlení a konání.

Je to v podstatě samořídící proces, který vede k ustálení rovnováhy. Základem má být úcta k životu a jeho cyklu: vznik, růst, zrání a zánik (pořád dokola).