Jak vládnout sám sobě?

Vlády mají vládnout, jenže svým životem má také vládnout každý sám. A ve světě se tyto principy střetávají a vzájemně ovlivňují.

Podle napsaného (a hlásaného) by vlády měly lidem sloužit a vytvářet podmínky k důstojnému životu pro většinu lidí. K tomu politikům ve volbách dali lidé hlas, aby stvořili vládu, která má pracovat (sloužit) ve prospěch občanů. Sloužit je třeba s vědomím, že se nezavděčím všem a mým úkolem je nastavit pravidla (mantinely hry) a ta, pokud možno stále neměnit, zajistit vymahatelnost práva, stejný metr, aby občané institucím státu důvěřovali a měli víru ve spravedlnost.

První problém je v tom, že různé skupiny občanů chtějí něco jiného, mají různé zájmy, ale přitom dokáží žít celkem ve smíru pospolu, pokud je garantováno jejich právo žít, tedy pokud je „vládce“ nechá žít. A v tom je ten druhý problém, protože vláda znamená i moc a možnost ovládat.

Pokud se tedy zamění sloužit za ovládat, nastupuje motto „rozděl a panuj“, dvojí metr, jediné řešení, nařizování, vynucování a trestání. Dříve nebo později to přinese nedůvěru v instituce, nefunkčnost vládních opatření, zoufalost a rebelii.

To se nyní ukazuje v plné nahotě. Služba se proměnila v ovládání. Hlídají nás policisté na hranicích okresu, na nádražích, kontrolují respirátory. Kdo nemá „papír“, není vpuštěn a je vrácen. Zvrácenost se nejvíc projevuje v malých obcích, které jsou spádově napojeny na blízké město, které je ovšem v jiném okrese. Sympatické heslo Policie „pomáhat a chránit“ se vytratilo.

Už si to nepamatuji, ale myslím, že jsme se učili, že soudruh Lenin říkal, že „stát je organizované násilí“. Přesně k tomu jsme se vrátili. Policisté jen plní rozkazy (nepřipomíná vám to něco?). Mají za úkol hlídat, aby se opatření dodržovala. Nemají přemýšlet o jejich smysluplnosti. Jen je vyžadovat a někteří to dělají opravdu brutálně.

Najdou se mezi nimi ti, kteří radši odejdou z práce, než by takto buzerovali své spoluobčany? Dokáží se chovat moudře, s nadhledem, slušně a laskavě? A díky tomu projevit lidskost a snahu pomoci v konkrétním případě, místo „tupého“ plnění rozkazu? Doufám, že ano. 

Lidé se bojí činit rozhodnutí a nést za něj odpovědnost. Ono je pohodlnější někoho obvinit. Viník se najde vždy a je tak pohodlné žít v roli oběti. Než se rozhodnu, měl bych se nejdřív zeptat sám sebe, zda je mé rozhodnutí se mnou v souladu, zda cítím, že jsem se rozhodl (vůči sobě) správně. A ne proto, že to mám nadiktováno shora. Protože své rozhodnutí pocítím nejvíc na sobě.

Jo, vládnout sám sobě se zdá snadné, ale je to opravdu těžké. Přitom je třeba počítat s tím, že cokoliv, co si myslím, říkám a činím, ovlivňuje nejen mne, ale také mé okolí.

Vím, že chci dýchat, ne se dusit v roušce či respirátoru. Dýchat znamená žít. Dýchat je má životní potřeba i mé právo. Dýchat je přírodní zákon!

Ano vím, vdechuji nejen životu potřebný kyslík, ale s ním i další složky vč. virů, bakterií, toxických látek obsažených v ovzduší. Také vydechuji převážně oxid uhličitý, kapénky vlhkosti, kterými se právě ten virus šíří.

Nechci nikoho nakazit a řeším to ohleduplně vůči ostatním tím, že nechodím tam, kde se hromadí velké množství lidí a že se lidem snažím vyhnout (dodržuji rozestup), a tam, kde je v uzavřeném prostoru vyžadována rouška či respirátor, ji (ho) mám (pokud tam nejsem úplně sám nebo jsem doma).

Venku v přírodě se nosit nemusí (díky za zdravý rozum), ale venku v obci, kde skoro nepotkám živáčka, její nošení nechápu, a tak ji nosím v „pohotovostní poloze“. Jsem zdravý a jsem si poměrně jistý, že nejsem superpřenašeč, to by se muselo v mém okolí již dávno projevit.

Patřím pravděpodobně mezi těch 70 %, kteří údajně nikoho nenakazí. Rozhodl jsem se nedat se očkovat a nést za to odpovědnost. Jinému svoji představu nevnucuji, je to jen pohled, že pokud je člověk zdravý, cítí se dobře, v psychické pohodě a opravdu hodně dlouho nebyl ani nemocný, nemusí si pouštět do těla „syntetickou chemii“. Snažím se vládnout sám sobě.

Samozřejmě kroky vlády mě také ovlivňují, Covidový rok mne také nebaví, také mnohá opatření pokládám za nesmyslná a zbytečná. Ale mám se užírat, vztekat? To bych ničil akorát sám sebe.

PS: zdravotníkům poděkuji v dalším blogu