Televizní nostalgie a současnost

Černobílá televize, která v „pravěku“ opravdu existovala, nabízela prostor pro fantazii. Sice ne takovou jako kniha, ale jistou formu to mělo.

Při hokejových utkáních bylo nutné, aby jeden tým byl světlý a druhý tmavý, což byla snaha dodržet. Jakmile se objevily barevné televizory, už se na to tolik nedbalo a stalo se, že proti sobě nastoupili modří a červení, což tedy byl na černobílé obrazovce pěkný chaos.

Ovšem nejlepší černobílý přenos slibovalo krasobruslení. Komentátor většinu času strávil popisem barevného úboru krasobruslařek a uměl to dokonale. Navíc tím probouzel fantazii diváků.

Pak byly televizní přestávky, kde se ponejvíc střídaly záběry hor a hrajících si kočiček. Ba i večerníčky byly černobílé, např. Křemílek a Vochomůrka a také první díly Rumcajse.

Reklamu zajišťoval pan Vajíčko a většinou nám sdělil, že „Vitana vaří za vás“. Byly pouze dva televizní programy, část vysílacího dne pokryl monoskop a Dietlovy seriály sledovala skoro celá republika.

Zábavné pořady opravdu bavily, a když se dnes člověk podívá na Televarité, Možná přijde i kouzelník a scénky s Felixem Holzmannem, zasměje se.

Zprávy byly samozřejmě tendenční, soudružské líbačky z návštěv převážně socialistických zemí se střídaly s bojem o zrno a političtí komentátoři Jambor a Brož nám vysvětlovali, jak ten americký imperialismus mele z posledního a jak je na Západě všechno špatně. S tím svým zaujetím byli až směšní.

A za už barevné éry televizní v osmdesátých letech, zejména po moskevských pohřbech, začaly ledy tát. Jakeš už byl hlavně směšný, důvěra ve stranu a vládu veškerá žádná, občanská pasivní rezistence, odvázanější humor, vtipy.

Tehdy žádný velký výběr (nejen) ohledně televizního vysílání nebyl. Dnes je obrovský výběr, z kterého si paradoxně nevyberete a připadá vám to na jedno brdo. Navíc (nejen ve zpravodajství) mi téměř všechno přijde zpolitizované a objevuje se podobná nedůvěra v „režim“ jako před sametovou revolucí.

Vším, zejména jistotami, zamíchala pandemie, která nám přehazuje priority a naprosto nás odhaluje. Dá se na to pohlédnout i tak, že prožíváme jakousi zkoušku virem. Pokud máme virem napadený počítač, tak ten počítačový vir nám ho „vyčistí“, některá data se podaří zachránit či obnovit, některé již přežité programy jsou nenávratně ztraceny.

Ti, které ten virus sice potrápí, kteří to nejen přežijí, ale uzdraví se, se pravděpodobně změní. Přeskládají své priority, stanou se pokornějšími, skromnějšími, změní životní styl, více se budou věnovat svému zdraví, tělu i duši. Aspoň někteří. V zásadě se pustí starých nefunkčních programů. A to je určitě dobrá zpráva. Změní se lidé, změní se společnost.

Tak se dnes díváme na barevnou televizi, která způsobuje úzkost, díky níž nevidíme barevnost života. A to přichází „šedivé“ období, přijdou mlhy, inverze, sychravé podzimní počasí. Ale zároveň s tím se příroda vybarví do pestrých barev podzimu, a to by nám nemělo uniknout, protože to nás potěší.

Kdy skončí honba za rekordy covidového zpravodajství? Vypadá to, jako bychom masochisticky očekávali další překonávání rekordů, abychom byli aspoň v tomto první. Možná bychom potřebovali nějaký televizní lockdown, nebo aspoň celoplošnou karanténu televizního zpravodajství, pak by přišly na řadu třeba záběry rozkvetlé louky, zurčícího potůčku, stromů, hor, zvířat a k tomu uklidňující hudba, ... To by se nám na duši ulevilo a dostali bychom se do větší pohody a klidu a třeba by to zapůsobilo i na ten virus.

Zatím se však současné (po rekordech prahnoucí) zpravodajství dostává do slepé uličky: zvyšuje se strach, úzkost, deprese, ale také roste odpor k nařízením, pochybnosti ke statistice, k opatřením. Boj se zdá býti marný, jen se zvyšuje nenávist a propast mezi lidmi. Rekordy už nudí a tím produkují lhostejnost.

Přitom by na místě měl být soucit, pokora, podpora, láska. Ale asi potřebujeme nejdřív „vyplavit temné stránky z duše“, než dáme možnost těm „světlým“. Ty jsme ukázali na jaře, jenže jsme za to byli vládou spíše potrestáni, nyní jako v odvetě trestáme nejen vládu, ale i sami sebe. Poučíme se? Pochopíme? Probudíme se? A za jakou cenu?

Na televizi se díváme barevně, ale svět vnímáme černo-bíle. To je trochu hloupé, nemyslíte?