Život je nepřetržitá řada ...

... průšvihů poměrně rychle po sobě jdoucích. Na tohle heslo jsem si vzpomněl při řešení problémů. Doslova mi to padalo na hlavu a musel jsem se s tím nějak poprat.

Byl jsem odpočatý a věděl jsem, že čím dřív se do toho pustím, tím líp. Tak jsem makal, vypadalo to, že to pojede jako po drátkách.

Pak se to však zadrhlo. Situace s jednou důležitou věcí (velkým pracovním úkolem) se zkomplikovala, a tak jsem zvedl telefon a domluvil se. Člověk se po vypěnění uklidní, hlava vychladne, řešení se najde. Lidé, kteří si vzájemně dovedou naslouchat, řešení najdou.

Původcem té komplikace je sice byrokracie, ale komplikují to lidé, ustrašení zbabělci (příp. hlupáci), kteří se bojí lidsky vyhovět a vyžadují striktní dodržování někdy i nesmyslného pravidla. Přitom všichni místní se těší na to, až konečně zmizí ostudná chátrající jizva uprostřed sídliště, kterou jsme zdědili a rozhodli se ji zbourat.

Kdybych to nezažil na vlastní triko, neuvěřil bych, co vše je k tomu (úředně) potřeba. A to většinově narážím spíše na slušné, ochotné a vstřícné lidi. Ovšem stačí jeden blb či posera a všechno může být jinak. Někdy zkrátka, aby něco vůbec šlo udělat, musí se trošičku ohnout pravidlo. Ti zkušenější, moudřejší a praktičtější dají přednost zdravému rozumu a lidskosti. Je to o tom, že jsou lidé, kteří Vám sdělí, proč to nejde a nejede přesto vlak a pak jsou lidé, kteří přemýšlejí, jak to udělat, aby to šlo.

Jsem životem otrkaný a nepodělám se z toho. Ale divit se asi nepřestanu. A nechci si zvykat. Vždy jsem si myslel, že na malém městě, vesnici mají lidé k sobě blíž a dokáží se dohodnout. Vždyť tady je starosta a městský úředník většinou zároveň i soused, často kamarád, známý. Proto je nasnadě lidskost.

Ovšem, když převáží strach z následků, kontroly, když je ten byrokrat v člověku doslova zažraný, jde lidskost stranou. Nebo stačí jen ten pocit moci (majitele úředního razítka) nad bezmocnými? Jenže v mém případě nejde o orgán města, ale státní správy v našem městě dislokovaný.

Tak uvidím, vše jsem s pomocí mnoha lidí, kterým moc děkuji, stihl. Podařilo se domluvit i na posunutí akce. Když se chce, všechno jde. Lidé se dokáží dohodnout. Mnoho jsem se při tom naučil a dověděl. Teď je na řadě úřad a tady je velký otazník. Ne tak v tom, zda schválí žádanou demolici objektu (v zásadě nemůže jinak), ale hlavně kdy? Bude stačit pět týdnů přesunutí termínu? Co když díky laxnosti úřadu nebo předepsaným lhůtám termín třeba o den neklapne? Co když se objeví nějaké formální pochybení?

Copak na to úředník? Zvítězí byrokracie nad lidskostí? Strach nad odvahou? Bude z toho průšvih, který opět zkomplikuje situaci a bude nutno zase něco řešit, posouvat, příp. i opakovat?

Nebo to konečně klapne a budu si moci u velkého úkolu před Vánoci napsat splněno? Nakonec splněno mám, vše, co jsem měl a mohl, jsem udělal. Ale splněno bude až s razítkem. To však už nezávisí na mně. A to je právě ten průser.