Jak jsem díky krtkovi vyfotil volavku

Nečekal jsem, že když půjdu fotit krtince, že mi vyleze z hromádky krtek a usměje se na mě. Čekal jsem hlavně pejskaře, nějaké přelétavé ptáky.

A tu jsem spatřil na bříze ptačího doktora a pod ním ještě jednoho. Když už jsem ten foťák měl, namířil jsem objektiv na břízu a snažil se zoomem přiblížit. A pak na fotce jsem poznal, kdože tam byl. Úplně nahoře léčila žluna a o patro níž strakapoud.

Pak jsem při procházce se psem objevil kočičky, posly jara. Tedy tu známou vrbu jívu. Nádhera, ale najednou slyším mávání křídel a cvaknu foťák k nebi a za letu mám volavku. Ta byla na mě obzvlášť hodná, snesla se na zem a kus dál ode mě pózovala. Tak jsem se snažil ji vyblejsknout a zadařilo se.

To mi za zády ještě třepotala poštolka, její obrázek už jsem neulovil, když jsem se otočil, viděl jsem, jak s kořistí se odlepuje od země a úprkem letí pryč.

Pak jsem foťák schoval a u poslední tůně jsem ho zase musel vyndat. Kachny si tam povídali s nutriemi a chvíli mi postáli.

Tak si jdu vyfotit pár krtinců a mám obrázky, které, kdybych chtěl, tak je asi nepořídím. Byl jsem v cíli své procházky překvapen stejně jako Ester Ledecká při dojezdu Super G.

Jo, když se jen tak jede nebo jde s radostí, výsledek stojí za to.