Pýcha hnidopicha

Tak se probírám zákony, co potřebuji, a říkám si, zda je nenapsal nějaký hnidopich. A pak se zamyslím, co vlastně hnidopich znamená.

Zase takové krásné české slůvko. Dle tetičky Wiki je to člověk, který neváhá kritizovat za maličkosti a který přikládá nepřiměřenou váhu detailům.

Docela to zavání takovou složeninou ze dvou slov: "hnida" a "píchat". Hnidopich se tedy rýpe v něčem, co za to nestojí (hnida). Přičemž hnida je vajíčko známého parazita – vši.

Hnidopich je člověk, co píchá do vší(ho), tedy ten, co se příliš zabývá nepodstatnými detaily. Vzhledem k tomu, že „ďábel se skrývá v detailech“, dokáže hnidopich svým hnidopišstvím přímo ďábelsky otrávit své okolí.

Říkám si, že geniální tvůrci s talentem od boha, museli mít smysl pro detail (podobně jako hnidopiši), ale na rozdíl od nich měli dar detailem podpořit harmonicky ladící celek. To mi přímo čiší z děl takových mistrů jako např. Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, W. A. Mozart a další.

Takovými hnidopichy mi připadají mnozí advokáti, byrokrati, nebo třeba literární kritici. Ti, co žádné dílo nestvořili, ale za to ho dokáží perfektně odborně zkritizovat. Hnidopiši dobře vědí, co druzí udělali špatně a vždy dokáží tu „hůl na psa“ najít. Ihned uvidí třísku v oku protivníka, ale nevšimnou si trámu v oku svém. Tak bych viděl hnidopicha, co na ničem nenechá nit suchou.

Také jsou hnidopiši (a samozřejmě i hnidopichové), co hledají v textech gramatické chyby. Někdy chybu přehlédnu, v textech svých i jiných a většinou je přecházím, přesto jsem jednu hnidopišskou úchylku u sebe našel. Nesnáším nesprávné „aby jste“ a „aby jsme“ , přičemž netrvám na spisovném „abychom“, ale používám rád i hovorové „abysme“, to je totiž jako „abyste“ správně.

A když jsme u té gramatiky, je slovo „hnidopych“ jen gramatickou chybou? Podobně jako u pychu lesního či polního by to mohlo znamenat krádež hnid, teda jakože by někdo kradl vajíčka všem, správně vším.