Návrat domů aneb rozloučení s Prahou

Osudová Praha? Jak se to vezme. Praha mi v životě mnohé dala. Poprvé (kromě návštěv s rodiči, se školou či kamarády) jsem se zde ocitl v letech 1983 až 1988 na studiích.

Báječná mladá léta. Koleje a studentský život. O devět let později (1997) jsem se tu zjevil podruhé. Do Prahy jsem už jen denně dojížděl. Našel jsem tu zaměstnání, které mi mnohé dalo a dá se říci, že i odstartovalo mou odbornou kariéru. Práce mne bavila, dostal jsem se i do světa a seznámil se zajímavými lidmi, hodně jsem se naučil. Na konci roku 2008 jsem rád odešel jak ze zaměstnání, tak z Prahy. Podmínky se pro mne změnily tak, že už mě nemělo co udržet.

Pak jsem se „plácal“ několik let spokojeně mimo Prahu a pracovně jsem si vyzkoušel nové profese: nejprve v hutní laboratoři, pak práci učitele (obojí v Čelákovicích). Přesto mě to do Prahy zaválo v polovině roku 2013 potřetí.

Přestože mě učitelování bavilo, kvůli potřebě financí a nejistotě rozsahu úvazku (díky populačnímu propadu studentů 100% úvazek nepřicházel v úvahu), jsem dal přednost povolání v Praze. Tady na mě čekala práce úředníka. Když jsem začínal, nebyl na světě ještě služební zákon a byrokracie nebyla tak „rozjetá“. Sice uznávám, že určitá regulace má smysl, ale když je toho moc, je toho příliš. Tak mne postupně přestávala práce bavit, ani ne tak ta má vlastní práce, ale nedokázal jsem se úplně vyrovnat s tím, že jsem jako státní úředník „spolutvůrcem“ té byrokracie. Při představě, že bych tu měl pracovat až do důchodu, se mi dělalo mdlo a tak jsem se rozhodl využít jedné nabízené příležitosti a odejít.

Do Prahy jsem opět denně dojížděl, neboť bydlet v Praze mne nikdy nelákalo. Holt nemám tu „velkoměstskou přirozenost“. A teď přišla ta chvíle, kdy Prahu opouštím (do konce roku) a činím tak s radostí. Využil jsem „třikrát a dost!“

Takže nyní budu pracovat tam, kde žiju, nemusím dojíždět a získám víc času a ta práce mi dává větší smysl než ta v Praze a to je (pro mne) důležité.

Rozhodl jsem se do Prahy už nevrátit, tedy přesněji řečeno netrávit tam každý všední den. Jinak jako návštěvník a nejspíš i z pracovních důvodů se v Praze jistě objevovat budu. A rád se samozřejmě i v Praze potkám s lidmi, které mám rád.

Navíc jsem si rozhodnutí (nebýt v Praze) ještě pojistil. Nekandiduji do Poslanecké sněmovny a ani nehodlám kandidovat do Senátu Parlamentu ČR, tím mám zaručeno, že v Praze nebudu pracovat ani jako příp. zvolený poslanec či senátor. Také vynechám i krajské volby, přinejmenším do té doby, dokud bude sídlem Středních Čech (tedy mého kraje) Praha. A to bude nejspíš furt, tedy stále a napořád. Nepředpokládám, že by se Středočeši ze západního, východního, severního a jižního cípu byli schopni domluvit na jiné variantě než „středu“ a to je Praha.

Takže „milá stověžatá“, máš nádherné památky, krásná zákoutí, parky a překvapivě kousky divoké i zachovalé přírody. Ano, dokážeš okouzlit a já se rád kochám. Na druhou stranu máš (a chceš, plánuješ) architektonické „skvosty“, které mi hlava nebere, jejichž uměleckou hodnotu nechápu a přiznávám se, že se mi nelíbí. Na „zlaté vejce“ mne nenalákáš.

Stalo se to, že už mi víc energie bereš, než dáváš. Tak se s tebou loučím. Já se totiž nabíjím v přírodě a doma k ní mám rozhodně blíž. Také dvě hodiny denně „ztrácím“ dojížděním a s přibývajícím věkem je čas pro život vzácnější a hraje větší roli než peníze. 

Když jsem u tebe „matičko“ pobýval denně, tak sorry, utíkal jsem domů a stejně si tě neužil. Tvůj zrychlený tep velkoměsta mě zkrátka netáhne. Já už jsem takový, abych si tě opět mohl vážit a nechal se zlákat, musíš se pro mě stát vzácnou. Pak slibuji, že se občas zastavím.