Když se „náboženství“ vnucuje

Jeden takový „smutnoblog“, který se drží nitky naděje, že až spojíme protiklady, tak bude líp. Ono to funguje, jen jsme na to zapomněli.

Např. muž a žena, co spolu dokáží stvořit, když se milují a co vše dokáží rozbít, když se nenávidí.

Čtyři světová náboženství (křesťanství, islám, budhismus a hinduismus) mají (údajně) stejný základ. Snad je spojuje naděje, víra a láska. Ale zároveň v sobě mají prvky „ovládacího systému“, který lidmi manipuluje ve smyslu „rozděl a panuj!“ Staví tak lidi proti sobě a vštěpuje jim základní myšlenku: zde je tvůj nepřítel a ten může za všechno tvé trápení. Dobře se manipuluje především strachem a úrodnou půdou pro šíření nenávisti a závisti jsou pocity křivdy, viny a studu. Role trpící oběti.

Výše byla uvedena náboženství definovaná, která mají ještě své další podskupiny. Nevyznám se v tom, tak to nechci rozebírat. Ať si to řeší teologové a religionisté a zájemci, nechť si to najdou.

Tématem článku je „náboženství“ (v uvozovkách), což by se dalo (snad) definovat jako „zbožštění idey, idolu či ideálu“, příp. to lze zahrnout i pod pojem „ideologie“. Do takové skupiny pak mohu zařadit i ateismus, materialismus, komunismus i konzumismus, zkrátka jakýkoliv „-ismus“ i tzv. náboženské sekty.

Máme tu širokou škálu „náboženství“, každý si může vybrat, co chce. A žít, jak uzná za vhodné. Jako děti přebíráme vzory svých rodičů a tak se nenásilně (aspoň zpočátku) seznamujeme s jejich „náboženstvím“, resp. životním stylem, postoji a názory. V mnohých lidských společnostech jde i o náboženství skutečná a někde se tomu ani nedá vyhnout, ani z toho uhnout. V naší sekulární společnosti je to opravdu různorodé, snad jen, že jsme součástí křesťanského civilizačního okruhu a lze tedy najít určitý společný základ (aspoň to desatero).

Budhismus a hinduismus jsou náboženství založená na „Bohu uvnitř“. Islám se v současnosti prosazuje jako „státoprávní“ náboženství (takže je to zároveň politicko-ideologický systém) a v jeho rozpínání mu bránily dosud sekulární státy, často autokratické. Cesta k liberální demokracii byl (asi) dobrý úmysl, ale víme, v co se to zvrtlo a jaké problémy z toho jsou. Z jiného úhlu pohledu mohlo jít i o záměr. Také na uprchlické krizi vidíme, jak je (jako EU) spíš neumíme (příp. ani nechceme) řešit.

Všechna náboženství mají své rituály, učení, modlitby, některé i meditace. Pokud je všechny „sjednotím“, pak jako „společné minimum“ mi z toho vychází, že člověk by se měl dívat jak do sebe, tak kolem sebe. Žít a nechat žít. Pak jen zbývá si odpovědět na otázku: „co mám dělat, když mě někdo nechce nechat žít, jak bych chtěl?“ A najít pro sebe vhodnou odpověď a podle toho konat.

Náboženství i „náboženství“ může člověku pomoci, být mu tou oporou, ale i otrokářem a manipulátorem. Záleží, zda člověk inklinuje více ke svobodě a nezávislosti, či k poddajnosti a závislosti.

Frustrovaným lidem se dobře poslouchá, že oni za nic nemohou, že mají zlý osud a že, když si to vyřídí se svým nepřítelem, všechna trápení odejdou. Že trpět je „boží záměr“, že je třeba se boha bát, neb nás může potrestat, tak je nám slíben posmrtný ráj, či peklo, pokud se nebudeme chovat v souladu s příkazy či doporučeními náboženství.

A tak se na jedné straně pořádají „nájezdy na nevěřící psy“ a na druhé jsou formou „kulturního boje proti nenávisti“ veřejně pranýřováni (až umlčováni) ti, jež si dovolí mít jiný názor a ještě ho drze veřejně hlásat. Což jsou vlastně také „nevěřící psi“, jen to „náboženství“ je odlišné.

Jo, když se někam ztratí láska a naděje (spolu s nimi pokora, vděčnost, respekt k druhému, úcta k životu, čestné jednání, poctivost a smysl pro humor) a zůstane jen víra jako přesvědčení o své výjimečnosti, jediné možné pravdě, pak je zaděláno na průšvih.

Celkem jde o hovno, pokud ty jednotlivé strany (přirozené rozmanitosti) neovládnou fanatici, kteří to „svoje“ druhým násilně vnucují, to pak jde v mnohých případech i o život či holé přežití.