Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Migrace po Česku

31. 08. 2017 18:41:11
Někteří zůstávají na své rodné hroudě, někteří migrují, tj. stěhují se třeba jen v rámci státu, jiní zamíří mimo tento stát.

Také žili lidé (a někteří ještě žijí), kteří neopustili svou rodnou hroudu a za život vystřídali několik státních útvarů (třeba Rakousko-Uhersko, ČSR, ČSSR, ČSFR a ČR). Nebo žít např. ve 20. století v Mukačevu nebo Užhorodu také bylo z tohohle pohledu zajímavé.

Je nás „migrantů“ poměrně dost. Někteří jako „nomádi“ mají „migraci“ v krvi, zkrátka kočují, cestují z místa na místo, nikde se moc dlouho nezdrží. Patřím k těm, co nezůstali na své rodné hroudě (Kolín), ale zároveň neopustili republiku jako svůj domov. Mládí prožité v „kleci“ (uzavřené hranice) mne aspoň donutilo vnitřek té „klece“ pořádně prozkoumat. A tak jsem se činil a snažil se v tuzemsku navštívit mnoho míst. Avšak všude jsem nebyl a tak mám pořád co objevovat.

I svoji vlastní „migrací“ jsem poznával původně mi neznámá místa, díky zájmům, práci, snaze najít a vytvořit si domov. Vlastně jsem takovým „migrantem“ od puberty. V Kolíně jsme bydleli naproti gymplu. Nedostal jsem se tam a dojížděl do Českého Brodu. Pak přišla „vysokoškolská“ Praha. Mezi tím „brontosauří“ Zvířetice, Krásný Dvůr, Březnice a Karlštejn. Pak „zaměstnanecká“ místa jako Kouřim, Sázava, Benátky n. J., Mstětice, Čelákovice, Praha.

A místa domovská: z kolínské rodné hroudy na chvilku do Kouřima (místní slang), pak dlouhodobé usazení se v Benátkách nad Jizerou a nyní ještě jedno místečko „chatičkové“ – Roztoky u Jilemnice.

Říká se: „nikdy neříkej nikdy“, ale jedno své životní nikdy jsem vždy věděl a shodl jsem se na něm se svou ženou. Nikdy jsme nechtěli bydlet (a žít) v Praze. Připouštěli jsme pouze práci v Praze a denní dojíždění. A také jsme si to oba zkusili.

Praha jako jediné české velkoměsto (a zároveň hlavní město) k migraci doslova láká, jedni migrují dovnitř, jiní ven a pak jsou ti, co zde zůstávají na své rodné hroudě. Jsou tu také „kočovníci“, ti, co v Praze přes týden pracují a na víkendy jezdí domů a místní Pražané, co jezdí na víkendy na venkov. A mnoho je i těch, co přijedou jen na pár dní na návštěvu.

Praha je tak trochu (nebo víc?) mýtická, magická, má své „osobní kouzlo“, ten genius loci (to obdivuju). Na druhé straně má ale i takový ten zrychlený tep velkoměsta a také postupně získává punc „unifikované globalizované západoevropské metropole“ a ne každému to vyhovuje (vč. mě samozřejmě).

A je to také místo, odkud se šíří do celé země „byrokracie“, ikdyž často jde jen o "přeposílání" z Bruselu, ale naši ouřadové umějí být papežštější než papež, takže tu legislativu máme občas ještě opepřenou.

Faktem je, že ve velkoměstě a na venkově se žije jinak, jsou tu jiné problémy k řešení, často i jiné přístupy a samozřejmě možnosti.

Lidé se proto nemusí chápat, zvláště pak ti, co znají jen to svoje a nikdy neokusili to druhé. Pak je snadné propadnout určité iluzi a zároveň averzi. Na jedné straně na "hloupé venkovské burany" a na druhé straně na "arogantní pražskou kavárnu".

Přirozeně se chceme prosadit, přirozená je však i obrana toho svého. Přirozeně také inklinujeme „svůj k svému“, někoho to táhne do galerií či obchoďáků, jiného do přírody či ke hnoji. A jistě existují i „podobojí“.

Podaří se nám někdy „přejít“ ten naší myslí vytvořený příkop a žít si každý po svém se vzájemným respektem, ne despektem? To bych si přál. Aby se tady v Česku prosadil ten princip: žij a nech žít. A nejen tady u nás, ale i na celé planetě. Asi to chce dosáhnout na lidskou „nadpřirozenost“, tj. místo přirozeného pohledu se na to podívat „nadpřirozeným“ nadhledem. Hezky se to káže, ale kdo to dokáže?

Autor: Jan Tichý(Bnj) | čtvrtek 31.8.2017 18:41 | karma článku: 12.55 | přečteno: 781x

Další články blogera

Jan Tichý(Bnj)

Před karlštejnským víkendem

Tak v sobotu to vypukne. Začneme se srážet na Karlštejně. S někým se možná potkáme už v kempu, s dalšími na nádraží, s dalšími v hospodě a nakonec všichni i s kastelánovic rodinou na hradě.

21.9.2017 v 15:26 | Karma článku: 7.50 | Přečteno: 215 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Zažít spontánnost, nebo zůstat uvíznutý ve stereotypu?

Stereotyp mi sice nevyhovuje, ale nějaká pravidelnost není na škodu. Život je ale častěji o pravidelnosti a stereotypu, než o spontánnosti. Vždycky jsem se ušklíbal nad hláškou „dnes je středa, je ho tam třeba“.

18.9.2017 v 14:35 | Karma článku: 7.71 | Přečteno: 186 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Facebook jsem vzal na milost, ale….

... stále k němu mám tzv. „uherský“ přístup. To znamená, že se tam připojím tu a tam, takže tak jednou za „uherský“ týden, který obvykle trvá tak týdny dva až tři.

15.9.2017 v 7:24 | Karma článku: 9.73 | Přečteno: 238 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Autocenzura a potrefené husy

Autor si zakáže psát o tématech, která vyvolávají nelibost, přehnanou kritiku a vášnivou proti-argumentaci. Tím se fakticky ochudí o témata své tvorby.

13.9.2017 v 12:36 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 407 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zdeněk Šindlauer

Quo vaditis, nádražáci?

„Naše třídní společnost sestává z dělníků, rolníků, pracující inteligence a nádražáků“ říkával nám soudruh profesor, který tehdy už dávno přesluhoval, a tak ho mohli ze školy vyhodit jedině do důchodu. A měl pravdu.

24.9.2017 v 7:35 | Karma článku: 9.74 | Přečteno: 135 | Diskuse

Helena Vlachová

Mému národu

Nejen Jan Amos Komenský je mi blízký svým poselstvím, jež ponechává českému národu, z úst Marty Kubišové jeho slova rovněž zaznívají

24.9.2017 v 6:30 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 157 | Diskuse

Libuse Palkova

Pomáhat a chránit

Kromě politiků jsou častým terčem lidové slovesné tvořivosti také policisté, a proto je v naší soutěži o hledání přiléhavého synonyma nemůžeme opominout.

23.9.2017 v 19:39 | Karma článku: 10.84 | Přečteno: 617 | Diskuse

Ivana Pavlisková

Náhradník

Mnozí to znáte. Někdo nemůže absolvovat nějaký program, který nejde zrušit, je zaplacený a je škoda ho nechat propadnout. Někdy to přímo kápne do noty a je z toho fajn „výlet“. A někdy? Škoda mluvit.

23.9.2017 v 18:48 | Karma článku: 13.98 | Přečteno: 370 | Diskuse

Jana Slaninová

Vůně drožďové pomazánky

Babička byla receptový experimentátor. Vždycky když dostala nový recept, šoupla si brýle na dálku na čelo, nasadila čtecí brýle a polohlasně luštila obsah. Takhle objevila třeba patizony.

23.9.2017 v 17:44 | Karma článku: 22.32 | Přečteno: 603 | Diskuse
Počet článků 313 Celková karma 12.25 Průměrná čtenost 719

Mám rád život a jsem pozorovatel. Jako každý hraju v životě všemožné role a v různé míře si je užívám.  Píšu, protože mne to baví. Rád se směju. Emoce nehrotím, ale ani se jimi nedusím a radši je vypustím. Nejlepší emocí je pro mne radost.

email: tichy.jan.bnj@centrum.cz

web: http://tichaci-cz.webnode.cz/  (více informací o nás a také blogy v pdf ke stažení)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.