Je dobré rodiče ctít. Táta nám odešel brzy, ikdyž už jsme byli dospělí. Právě ke Dni matek jsem se rozhodl zakončit „seriál“ o mé mamince.
Některé věci, které tzv. „vyplavou na povrch“ až po dlouhé době, dokáží člověka zaskočit. Takto nás zaskočila maminka. Dokud žil táta a pak její druhý životní partner, vůbec jsme si to neuvědomovali, protože byla „v pohodě“.
Ano, prožila hodně smutku, což se odráží i na její hlavní celoživotní chorobě: astmatu. V psychosomatice jsou plíce právě „orgánem smutku“.
Máma byla pořád nemocná a tak jsme si na to zvykli. A také na to, že se její stav zhoršuje a že do budoucna nebude možné ji nechat samotnou v bytě v Kolíně.
Tam byla zvyklá, měla tam své „spřízněné duše“, pomoc profesionální, sousedskou i kamarádskou. Věděli jsme, že to ale nemá budoucnost a bude potřeba to nějak racionálně řešit.
Nakonec jsme se s ní domluvili na přechodném přestěhování k bratrovi s výhledem následného stěhování do domova pro seniory. Nejspíš pod vlivem strachu tuto změnu (ne)ochotně přijala a navenek (rozumově) se s ní i smířila. Ví, že se o sebe nedokáže postarat sama a že to za stávající situace (nutnost chodit do práce) nedokážeme ani my. Navíc nikdo z nás synů nemá přirozený pečovatelský charakter Matky Terezy.
Skoro tři roky maminku v rodině „řešíme“ a z praktického hlediska jsme ji vyřešili: je v domově pro seniory ve městě, kde žijí její synové s rodinami. To, co je nejtěžší a co se odráželo i v mých článcích je „pavučina“ vzájemných vztahů.
Přestože se snažím druhé nesoudit a nevytvářet si žádné domněnky, u mámy se mi to dařilo. Protože jsem věděl, co pomohlo mně k mnohem vyrovnanějšímu a spokojenějšímu životu, snažil jsem se ji svůj recept nabídnout. Pak jsem pochopil, že jsem maminku svým způsobem „soudil“.
Vlastně jsem jí nutil svůj pohled na svět, přičemž prvně jsem musel vyřešit, abych si nenechal vnutit ten její pohled. Nehrát její hru, ale zároveň neubližovat ani jí ani sobě.
Nakonec jsem dospěl k tomu nejjednoduššímu, ale zároveň nejsložitějšímu: nechat to plynout. Být v jejích očích nadále „hodný“, nebrat jí její iluze a nelámat to přes koleno. Mám určitou výhodu. Mám z jejího pohledu „zlou“ ženu, která mi „zakazuje“ delší pobyt s milovanou maminkou. Pravda je úplně opačná, raději trávím čas s milovanou ženou, neboť čas strávený s mámou byl pro mne opravdu psychicky náročný. Nicméně je to velká životní zkušenost a škola. I za to ji mohu poděkovat.
Jak skloubit vzájemně dva protiklady? Radostný a spokojený pohled na svět s pohledem nespokojeným a nešťastným? To se za pochodu učím, a proto o tom i píšu. Ještě, že jsme se jako malí doma seznámili s humorem a ten nám (všem) zůstal a pomáhá překonávat bariéry nepochopení.
Snažím se mámu inspirovat tím, jak jsem dospěl k vyrovnanému, spokojenému a tím i zdravému životu. Nic už ji nenutím. Naděje, že mé postoje třeba začne lépe chápat, je sice malá, ale je. Záleží to však jen na ní.
Odpovědnosti jsme učinili za dost, je o ni velice slušně postaráno, o to jsme se postarali. Bohužel „klid v její duši“ zařídit neumíme. A s tím jsem se dlouho nemohl smířit, protože vím, že „klid v duši“ najít lze.
Když jsem to přijal, jak to je, tento „seriál“ mých citových výlevů končí, protože už to (konečně) nemusím nijak řešit. Jen reagovat na situace v režimu „tady a teď“, pokud možno citlivě a ohleduplně.
A mamince přeji, aby se cítila líp a našla v duši klid. Začínám (už) vnímat malý pokrok. Už je vidět, že je to o fous lepší, než to bylo. A to je dobrá zpráva.
