Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mamince ke Dni matek

14. 05. 2017 10:00:27
Je dobré rodiče ctít. Táta nám odešel brzy, ikdyž už jsme byli dospělí. Právě ke Dni matek jsem se rozhodl zakončit „seriál“ o mé mamince.

Některé věci, které tzv. „vyplavou na povrch“ až po dlouhé době, dokáží člověka zaskočit. Takto nás zaskočila maminka. Dokud žil táta a pak její druhý životní partner, vůbec jsme si to neuvědomovali, protože byla „v pohodě“.

Ano, prožila hodně smutku, což se odráží i na její hlavní celoživotní chorobě: astmatu. V psychosomatice jsou plíce právě „orgánem smutku“.

Máma byla pořád nemocná a tak jsme si na to zvykli. A také na to, že se její stav zhoršuje a že do budoucna nebude možné ji nechat samotnou v bytě v Kolíně.

Tam byla zvyklá, měla tam své „spřízněné duše“, pomoc profesionální, sousedskou i kamarádskou. Věděli jsme, že to ale nemá budoucnost a bude potřeba to nějak racionálně řešit.

Nakonec jsme se s ní domluvili na přechodném přestěhování k bratrovi s výhledem následného stěhování do domova pro seniory. Nejspíš pod vlivem strachu tuto změnu (ne)ochotně přijala a navenek (rozumově) se s ní i smířila. Ví, že se o sebe nedokáže postarat sama a že to za stávající situace (nutnost chodit do práce) nedokážeme ani my. Navíc nikdo z nás synů nemá přirozený pečovatelský charakter Matky Terezy.

Skoro tři roky maminku v rodině „řešíme“ a z praktického hlediska jsme ji vyřešili: je v domově pro seniory ve městě, kde žijí její synové s rodinami. To, co je nejtěžší a co se odráželo i v mých článcích je „pavučina“ vzájemných vztahů.

Přestože se snažím druhé nesoudit a nevytvářet si žádné domněnky, u mámy se mi to dařilo. Protože jsem věděl, co pomohlo mně k mnohem vyrovnanějšímu a spokojenějšímu životu, snažil jsem se ji svůj recept nabídnout. Pak jsem pochopil, že jsem maminku svým způsobem „soudil“.

Vlastně jsem jí nutil svůj pohled na svět, přičemž prvně jsem musel vyřešit, abych si nenechal vnutit ten její pohled. Nehrát její hru, ale zároveň neubližovat ani jí ani sobě.

Nakonec jsem dospěl k tomu nejjednoduššímu, ale zároveň nejsložitějšímu: nechat to plynout. Být v jejích očích nadále „hodný“, nebrat jí její iluze a nelámat to přes koleno. Mám určitou výhodu. Mám z jejího pohledu „zlou“ ženu, která mi „zakazuje“ delší pobyt s milovanou maminkou. Pravda je úplně opačná, raději trávím čas s milovanou ženou, neboť čas strávený s mámou byl pro mne opravdu psychicky náročný. Nicméně je to velká životní zkušenost a škola. I za to ji mohu poděkovat.

Jak skloubit vzájemně dva protiklady? Radostný a spokojený pohled na svět s pohledem nespokojeným a nešťastným? To se za pochodu učím, a proto o tom i píšu. Ještě, že jsme se jako malí doma seznámili s humorem a ten nám (všem) zůstal a pomáhá překonávat bariéry nepochopení.

Snažím se mámu inspirovat tím, jak jsem dospěl k vyrovnanému, spokojenému a tím i zdravému životu. Nic už ji nenutím. Naděje, že mé postoje třeba začne lépe chápat, je sice malá, ale je. Záleží to však jen na ní.

Odpovědnosti jsme učinili za dost, je o ni velice slušně postaráno, o to jsme se postarali. Bohužel „klid v její duši“ zařídit neumíme. A s tím jsem se dlouho nemohl smířit, protože vím, že „klid v duši“ najít lze.

Když jsem to přijal, jak to je, tento „seriál“ mých citových výlevů končí, protože už to (konečně) nemusím nijak řešit. Jen reagovat na situace v režimu „tady a teď“, pokud možno citlivě a ohleduplně.

A mamince přeji, aby se cítila líp a našla v duši klid. Začínám (už) vnímat malý pokrok. Už je vidět, že je to o fous lepší, než to bylo. A to je dobrá zpráva.

Autor: Jan Tichý | neděle 14.5.2017 10:00 | karma článku: 10.49 | přečteno: 263x

Další články blogera

Jan Tichý

Každá mince má dvě strany

To snad každý ví, že mince má rub a líc. Máme zažité, že když si házíme mincí, aby nás „rozsoudila“, jeden si vezme „pannu“, druhý „orla“. Hodíme minci a pak čekáme, jak dopadne a kdo vyhraje.

15.8.2017 v 10:17 | Karma článku: 8.31 | Přečteno: 231 | Diskuse

Jan Tichý

Právě jsem se vrátil z lesa…

... a pak sedl k televizi a následně k počítači. Tak úplně pravdivé to není, z lesa jsem se vrátil už v pátek odpoledne a sobotu jsem strávil na zahradě. Sklízel jsem cibuli a zároveň ryl.

12.8.2017 v 21:51 | Karma článku: 12.39 | Přečteno: 279 | Diskuse

Jan Tichý

Panelstory a rorýsi

Rorýs, pták, co furt lítá a velmi rychle a mouchy polyká za letu. Prý je to pták vzácný. V našem paneláku vzácný není a máme tu rorýsů poměrně početné hejno.

6.8.2017 v 18:53 | Karma článku: 16.11 | Přečteno: 379 | Diskuse

Jan Tichý

Makat a odpočívat, aneb jaký si to uděláš, takový to máš

Hesla dovolenkových dní. Jsme tu proto, abychom něco udělali. Ale nejen to, je třeba si to rozvrhnout podle okolností, počasí, nálady, možností.

29.7.2017 v 11:44 | Karma článku: 8.25 | Přečteno: 312 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Zuzana Fantová

Lež, máš krátké nohy!

Tuhle se mě někdo ptal, jestli stíhám číst noviny. "K tomu mám jednu historku," řekla jsem a hlavou mi běželo, že je konec léta a rána už jsou cítit podzimem.

16.8.2017 v 22:09 | Karma článku: 6.27 | Přečteno: 309 | Diskuse

Ivana Dianová

Jsem chlupatá, chlupatá

U mne si očividně daly sraz všechny chloupky naší rodiny. Nikdo je nechtěl, tak šly ke mně; co se budou vnucovat, no ne? A u mne se mají dobře...

16.8.2017 v 13:16 | Karma článku: 29.45 | Přečteno: 1717 | Diskuse

Viktorie Besó

Kdyby blbost nadnášela...

A je to tu zase! Gaussova křivka mé inteligence se začala loňského roku nenápadně vracet do normálu, což byl pocit úlevný. Jenže před osmi měsíci nastal zvrat a jsme tam, kde jsme byli. Možná ještě hlouběji.

16.8.2017 v 10:39 | Karma článku: 35.63 | Přečteno: 3607 | Diskuse

Edna Nová

Jak lze žít v cizím městě za minimum peněz (3 měsíce punku v Ostravě)

Pražská holka odjela na 3 měsíce do Ostravy. Ještě ke všemu skoro bez peněz. Avšak ve dvou se to lépe táhne (socka k socce sedá). Zjistila, že bez práce nejsou ani ty hnusný koblihy za 6 korun. Ironicky a s nadhledem.

16.8.2017 v 9:31 | Karma článku: 30.35 | Přečteno: 1405 | Diskuse

Ivana Dianová

Volba

Přilezla jsem k ní po čtyřech, k posledku už jsem se spíše jen plazila, vyčerpaná až k bolesti, strašlivé bolesti. Moje poslední naděje při už jenom zbytečku víry. Buď mi pomůže, a nebo chci... A nebo už nechci, věděla jsem.

15.8.2017 v 0:01 | Karma článku: 24.60 | Přečteno: 830 | Diskuse
Počet článků 299 Celková karma 14.24 Průměrná čtenost 716

Prostě jsem a žiju. Nejkrásnější rolí, kterou v životě hraju, je pozorovatel. Tak pozoruju a občas (často?) něco napíšu, neb mne to baví. Rád se také směju. Můžete se bavit a smát se mnou. Ne vždy je důvod ke smíchu, člověku se chce někdy plakat či se vztekat. A může se z toho vypsat, nebo se vyspat anebo se na to vykašlat.

něco víc tady: http://tichaci-cz.webnode.cz/

a kdo chce napsat: tichy.jan.bnj@centrum.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.