Kde se nachází bod zlomu? .

Říká se, že se máme poučit z historie. Dějiny mají tendenci se opakovat a dějiny píší vítězové. Jsou teorie rozkvětu a pádu civilizací a vždy mají podobný základ. 

Postupný růst, odhodlání, expanze, dosažení blahobytu, následuje lenost, nízká reprodukce, preference zábavy a pád. Přišli ti odhodlaní, rozbili ještě nedávno slavnou a silnou říši (civilizaci), vzali si, co zbylo a začali od nuly zase budovat. Kde byl bod zlomu? Někteří tvrdí, že už v okamžiku dosažení blahobytu. Podle tohohle úhlu pohledu by to bylo s naší civilizací celkem jednoznačné. Dějiny nám takový scénář poskytují na příkladu říše římské. Ale třeba je všechno jinak, resp. můžeme čerpat i z jiných historických událostí.

Žijeme v době „radikální nejistoty“ (to jsem si nevymyslel, to jsem slyšel z úst Václava Cílka), v době nějaké transformace. V době spousty hrozeb, ale zároveň příležitostí a naděje. V době, kdy někteří dokáží odhodit pouta svazujícího strachu, u jiných naopak skličující strach vzrůstá. Je opravdu doba, kdy to v mnoha lidech vře, kdy se to v nich doslova vaří, kdy se jim hroutí dosavadní jistoty.

Strach má dvojí charakter, ten pozitivní je přirozený (pudový) a ochrání nás před neuváženými činy (neskočíme do propasti, nepodáme ruku medvědovi, apod.), pomáhá nám řešit přítomnou situaci, pomáhá nám přežít. Negativní strach je spíše o „šrotování naší mysli“, takovéto „co když se něco stane?, toho se bojím,…“ Může být i pozitivní, pokud najdeme motivaci a sílu ho překonat. Pokud se mu však poddáme, má to na nás účinky negativní, přímo destruktivní.

Když se hroutí dosavadní jistoty, to samozřejmě v lidech vyvolává strach (u některých až děs) a je strašně jednoduché ty své děsy a běsy na někoho svést. Vždy se někdo najde. A místo pohledu do zrcadla a léčení strachu v sobě láskou, máme po ruce vhodné terče: manželku, otce, bratra, paní doktorku, souseda nebo třeba Zemana, Trumpa, Putina, Merkelovou, jiné cizí lidi,…zkrátka vždy se najde někdo, kdo za všechno může.

Ale vraťme se k bodu zlomu. Kdy byl bod zlomu ve druhé světové válce? Když Hitler napadl Anglii a tam narazil na odhodlaného Churchilla? Po vylodění spojenců v Normandii? Nebo už když napadl Sovětský svaz? Vždyť tam se mu zpočátku docela dařilo a zlomilo se to až pak u Kurska, Stalingradu, před Moskvou?

A co u nás? Např. v roce 1968 přinesla zlom (a obrat) okupace, chvíli ještě „pražské jaro“ doutnalo. Pak to po čase zkusil Jan Palach svou obětí vzkřísit. Nastoupila normalizace, přišla Charta 77. Už se vlastně připravoval další dějinný zlom. Kdy došlo na lámání chleba v případě Sovětského svazu a jeho satelitů? Zvolením a odhodláním Reagana? Lechem Walesou v Polsku? Či už smrtí Brežněva (a následně seriálem sovětských pohřbů), nebo až nástupem Gorbačova?

A co dnes? Máme po Brexitu, zvolen je Trump (jsou to další body zlomu?), je mnoho lokálních konfliktů a krizí (prožívaných či odkládaných), zkrátka „radikální nejistota“. Většinou víme, co nechceme, víme, čeho se obáváme, ale nevíme, co dělat, jak to řešit. Nechat to být (Příroda, Bůh ví, co dělá), nebo vyvíjet nějakou aktivitu, bojovat? 

Nakonec je jedno, zda a kdy nadešel či ještě nenadešel bod zlomu. Člověk by měl být aktivní a něco dělat, něco na co přijde sám (co konkrétně jemu sedí) a co najde nejlépe ve svém srdci. Tam se skrývá láska, která přemůže strach. Zdravý rozum je důležitý, ale příliš intelektu je spíše na škodu. Taktéž příliš emocí a pocitů (zvláště těch negativních) ničemu nepomůže. Důležitá je rovnováha.

Tak snad se pokusit o moudrý nadhled, přijmout realitu a řešit situace pokud možno s úsměvem a v přítomnosti (tady a teď). A do budoucna hledět s mírným optimismem, že nakonec dokážeme hrozbu přeměnit v příležitost.