O úporné snaze

Čím víc se snažím, tím hůř. Nedaří se. Naopak, když se nesnažím a nechávám věcem volný průběh, docela se daří. Život mne naučil netlačit na pilu.

S pokorou přijímám slasti i strasti života vezdejšího. K prezidentským volbám v Rakousku se vyjadřoval kdekdo (i zde na blogu). U těch korespondenčních hlasů by mne zajímalo, zdalipak hlasoval náš pan rakouský šlechtic Karel Schwarzenberg a rakouský hollywoodský herec (a také jistý čas kalifornský guvernér) Arnold Schwarzenegger.

Ale nejvíc mne zaujala ta úporná snaha o to, aby zvítězil ten „dobrý“, resp. aby nevyhrál ten „zlý“. A tady jsem se bavil.  Jak to, že to dopadlo takhle, vždyť my se tak snažili, pomáhali, seč to šlo. Ale vyhráli jsme jen těsně. Ten venkov je zkrátka nepoučitelný. Budeme muset ty burany dovzdělat, převychovat. Měli by se stydět.

Možná, kdyby v „kavárnách“ ubrali plyn, nechali burany volně dýchat a nesekýrovali je furt, by byl výsledek voleb úplně stejný, nebo dokonce (pro kavárnu) lepší. Jen by to nestálo tolik úsilí a vyhozených peněz.

Ovšem získat moc a umět si ji udržet, je boj. Naštěstí jen volební a mediální. Léta byly volby takové nudné, střídání pravice a levice, dvou dominantních stran. Pak začaly přicházet další strany a ukusovaly si stále větší podíl z koláče. To způsobilo „semknutí“ tzv. tradičních demokratických stran, kde základní ideové rozdíly jsou postupně smazávány. A kdy základním pojítkem je udržení moci za každou cenu a nevpuštění dalších hráčů do ringu.

A tak do ringu vstupují hráči, kteří už mají jediný cíl: vyhnat z ringu ty stávající hráče. Mnozí voliči tomu fandí. Současní politici jsou unaveni „z vládnutí“ a také tak nějak zapouzdřeni v tom svém navyklém a neměnném politickém stylu. Stylu vyřčených slibů, jejich následného neplnění, nekonečných diskusí, zákulisních jednání, kompromisů, ústupků, vykrucování se z odpovědnosti ( za to může koaliční partner),vymýšlení nařízení a doufání, že to dopadne dobře, když to s tak dobrými úmysly řídíme.

Jenže lidi (zejména ti venkovští burani napříč Evropou) tomu přestali věřit, už nehledají kapitána lodi, ověnčeného tituly světových univerzit, který se v životě na lodi neplavil a umí o tom jen skvěle vyprávět (v kavárně). Ohlížejí se po někom, kdo něco v životě prakticky řídil, třeba jen malý člun či umí aspoň používat pádlo.

Řekl bych, že tyhle volby ukázaly, že svět se opravdu mění a lidé na to reagují. A svým způsobem se potvrzuje historická zkušenost a platnost zákona akce a reakce. Bylo by Husa (a posléze husitství), kdyby tehdejší církevní elity se chovaly ctnostně a dle božího řádu, který hlásaly? 

Podobně se můžeme ptát i dnes. Byli by „populisté“ tak úspěšní, kdyby „tradiční demokraté“ odhodili politickou korektnost, chovali se přirozeněji, přiměřeněji a nevnucovali lidem „jediný správný“ nadnárodně korporátní sociálně-inženýrský model řízení společnosti? Kdyby se chovali jako moudří správci země a místo vodění za ručičku a dohlížitelské byrokracie, nechali lidi na pokoji, jen vymezili mantinely, stanovili jednoduchá a srozumitelná pravidla…

Rakouskými volbami to samozřejmě nekončí, budou další. Určitě bude zajímavé sledovat tu úpornou snahu, která minimálně u nás působí směšně a je spíše marná. A v tom vidím naději.